„Lidé, kteří přišli nebo ztrácí postupně zrak jako já, se chtějí o této tematice dost věcí dozvědět. Proto mě také pozvali na besedu, abych povyprávěl, jak jsem se k psaní dostal,“ vysvětluje Maršálek důvod, proč zavítal do Břeclavi až z Rosic.

Jak ale prozrazuje, k městu má mnohem užší vazby, protože přímo v břeclavském Tyflocentru také pracoval.

První knížku vydal už v roce 1999. Nesla název Humorné příběhy aneb Človíčku, človíčku, žij naplno a nedej se.

„Knížka má dvě části. V té první jsou příběhy ze života, takže třeba vzpomínky na taneční nebo učiliště. Druhá je pak o mé dvouleté vojně,“ představuje svoji prvotinu.

K dalším jeho dílům patří například v roce 2007 vydaná kniha Hledání a snění, která vyšla prostřednictvím brněnského Tyflocentra i s namluveným cédéčkem.

Úplně o zrak přišel šestatřicetiletý autor knížek teprve před několika lety. Dnes své okolí vnímá jen díky světlocitu. Ze začátku chodil s bílou holí, pak ale získal asistenčního psa, se kterým jsou nerozluční.

„Když jsem měl jen hůl, tak lidé mnohdy nevěděli, jak se mnou navázat kontakt. Spíš se mi vyhýbali a stranili se. Přes psa je to ale jednodušší,“ usmívá se. Se svým šestiletým pomocníkem je Maršálek přes čtyři roky.

V nejbližší době čeká nevidomého spisovatele ještě několik besed. Napsal také dvě nové knihy.

„První se jmenuje Když se človíček zbláznil. A tu druhou jsem napsal o mém psovi. Kamarádka mi k ní dokonce namalovala obrázky. Když se ji podaří vydat, rád zase udělám nějaké autorské čtení,“ uvádí.

A jak dodává, i slepí lidé jsou úplně normální. Rozhodně nejsou méněcenní.

LADISLAVA HRUBÁ
ELIŠKA WINDOVÁ