Na věž kromě něho nikdo nesměl. Tam měl místnosti, ve kterých bylo umístěno mnoho přístrojů, zkumavek, různých křivulí a čarodějných knih. Tam provozoval svá kouzla, kterými byl pověstný v širokém okolí. Druhou zálibou knížete bylo cestování.

Jednou se Arnulf na svých cestách dostal až do Itálie. Tam zabloudil a po dlouhých útrapách našel konečně útočiště v osamělém zámku na vysoké skále. Zámek patřil italskému knížeti Trabacciovi, který byl mezi mistry černokněžníky velmistrem.

Trabaccio nebyl obyčejný člověk. Byl to ďábel z pekla, který v přestrojení lákal svými kouzly bohaté muže a učil je čarodějnictví a ti mu pak propadali svým životem.

Knížeti Arnulfovi se záhadný Trabaccio i jeho ponurý zámek velmi líbil. Protože se od něho hodně naučil a oba se spřátelili, pozval jej Arnulf k sobě na Děvičky. Řekl mu, že bílá vápencová skaliska mu jeho domov v Itálii budou určitě připomínat.

Trabaccio se po nějaké době na Děvičkách skutečně objevil. Pochválil Arnulfa, prohlédl si jeho tajuplnou věž a přiměl jej k tomu, aby přestal žít sám, aby se oženil. Když jej chtěl za jeho pomoc a cenné rady Arnulf odměnit, se smíchem jen mávl rukou, že zde není naposledy a že se o svou mzdu později ještě přihlásí.

Arnulf Trabaccia nakonec poslechl. Za půl roku se v Mikulově konala slavná svatba, na níž si nejmladší dcera majitele mikulovského hradu brala tajemného ženicha.

Manželství se Arnulfovi opravdu vydařilo. Jeho mladá manželka byla pravou matkou všech svých poddaných, ráda si zpívala a dobrým slovem dokázala každého pohladit. I na svého manžela měla dobrý vliv. Zanedlouho po svatbě už hradní sklepení zelo trvale prázdnotou.

Vynucený slib

Po čase se jim narodily tři zdravé hezké dcery. Jejich skotačení a švitoření byl brzy celý hrad plný. Na to Trabaccio čekal.

Při jedné své návštěvě se na věži před Arnulfem proměnil v ohnivého ďábla, se smíchem ho uchvátil do svých velkých spárů a vyletěl s ním vzhůru. Vysoko nad Pálavou hrůzou zničeného knížete donutil ke slibu, že mu daruje život, když mu dá za manželku svou nejstarší dceru, až jí bude dvacet let. Arnulf, aby si zachránil život, slíbil.

Chytré dívky brzy poznaly, že jejich otec před nimi něco tají. Za pomocí své matky na něm strašné tajemství vyzvěděly a na Trabacciův příchod se připravily. Naučily se také už některým kouzlům. Stále chodily spolu, ani na chvíli se od sebe neodloučily. I Arnulf se změnil. Na své poddané z podpálavských vesnic podél Dyje byl mírný a neodmítl žádného prosebníka, který ho přišel požádat o pomoc.

Blížil se den, kdy mělo být nejstarší dceři dvacet let. Byla z ní vyhlášená krasavice a nejeden urozený muž ze širokého okolí, když měl cestu kolem, se zastavil a rád by se stal ženichem. Ani kníže s manželkou ani mladší sestřičky z ní nespouštěli oči. Dokonce i v noci se střídali v bdění.

Nastal den, kdy nejstarší dcera slavila svátek. Na Děvičkách se neoslavovalo jako jiná léta, všechno bylo nezvykle smutné. Jako by na všechny padl stín.

V blízkém Pavlově na věži tlouklo poledne, když se na nebi nad hradem objevil zlověstný černý mrak. V něm se vytvořil ohnivý kruh a v jeho středu se zjevil Trabaccio oblečený do černého kouzelnického pláště.

Když dívky viděly, že černokněžník míří přímo otevřeným oknem do komnaty, v které všichni seděli, udělaly kolem sebe svěcenou křídou velký čarovný kruh. Trabbacio , když poznal, že do kruhu za dcerami nemůže, zařval: „Jedna z vás je moje!" a začal růst až do stropu. Odtud po nejstarší dceři natahoval pařáty. Dívky poznaly, že jejich kouzla jsou marná a slabá. Nejstarší v zoufalství své sestřičky vybídla, aby všechny vyskočily z okna a snažily se utéci. Povedlo se, ale Trabaccio, který se zdržel tím, jak se opět stahoval do své lidské podoby, se pustil za nimi.

Když se nejstarší dcera ohlédla a viděla, že se objevil v okně a ony mu už neuniknou, zašeptala kouzelnou průpovídku. Po ní se všechny proměnily v kamenné útesy. Když Trabaccio viděl, že mu plán nevyšel, vrhl se z okna komnaty za dcerami Arnulfa, ale špatně si vyměřil skok a zabil se.

Po smrti svých dcer zámecká paní žalem brzy zemřela. Arnulf, který zůstal sám a nesnesl pohled na prázdný hrad, se dal na pokání a mučen výčitkami svědomí odložil navždy svůj rytířský meč a brnění. Zřídil si u skalisek chýši, v níž žil jako poustevník. Tam trávil v pokání a lítosti svůj život až do smrti.

Z jeho slz rostly pod Děvičkami roztodivné keříky, jinde nevídané. Lidé je nazvali vinnou révou. Děvičky pak zpustly a mikulovským majitelům později už nestálo za to je opravovat. Tak je z nich zřícenina.

Pověst vyšla v knize Lidská réva, kterou vydala společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz

VÁCLAV RICHTER