Na Děvíně stál prý kdysi zámek. O štědrosti a dobrotě zámeckého pána a o jeho třech krásných dcerách se vyprávělo široko daleko. Dívky byly krásné, usměvavé, milé a bohaté.

Ale právě tak jako většina urozených dívek, byly tuze vybíravé. To byla jejich snad jediná chybička. Marně se o jejich srdce ucházeli urození a švarní jinoši z daleka široka. Žádný, ač byl sebekrásnější nebo sebebohatší, se jim nelíbil. Na každém našly nějakou chybičku. Jeden jim připadal tlustý jako bečka, druhý jako kůl od vinohradu hubený, tamten měl velké uši a onen krasavec prý zase nebyl dost duchapřítomný. A dávaly jim to zřetelně najevo. Zkrátka rytíři a pánové odcházeli ze zámku se zaťatými pěstmi a s tlumenými kletbami.

Nejprve zkouška

Jednou přijeli na zámek se svým průvodem tři mladí rytíři až od Polska. Byli skvěle odění, dobře vychovaní a uhlazeného, jemného chování. Od prvního podívání se zámeckému pánovi i dívkám líbili. Na přichystané slavnosti na jejich počest lehce vyhráli všechny souboje a rytířská klání. Svou duchaplností také okouzlovali. Už už se zdálo, že se na zámku budou slavit tři slavné svatby najednou a bude se o nich mluvit až v samotném Brně, když si jedna z dcer vymyslila pro rytíře zkoušku.

„Jeďte, švarní rytíři, do boje k největšímu jezeru tam na východě. Až tam, kde vychází slunce. Zabijte každý tři pohany a přineste nám jejich prsteny. Teprve potom se staneme vašimi manželkami. Jste přece rytíři!"

Otec se na své rozmařilé dcery velmi rozhněval a rytíři zesmutněli. Teprve když jim dívky slíbily, že na ně budou dlouhé tři roky věrně čekat, vypravili se na dalekou cestu. Dlouho se v čele svého ozbrojeného doprovodu otáčeli po pálavském zámku, za kterým zapadalo slunce, a srdce se jim svírala žalem. Ale co naplat, dívky se jim líbily a rytířský slib porušit nesměli.

Po odjezdu rytířů dívky brzy také zesmutněly. Vyčítaly té, která bláznivou zbytečnou zkoušku vymyslela, že je připravila o hezké ženichy.

Smutní zbrojnoši

Ta zase na oplátku vyčítala druhým dvěma, že jí ten její hloupý nápad nevymluvily. Vždyť přece jde jen o zkoušku, jestli je mají mladíci dost rádi. Všechny tři si vybraly už toho svého a nejdříve tajně, později veřejně sedávaly společně na cimbuří zámku a až dlouho do noci vyhlížely, jestli se jim jejich ženichové už nevracejí.

Blížil se konec třetího roku čekání. Dívky již byly zoufalé a usedavě plakaly. Jednou, když se opět dívaly k východu, uviděly přibližovat se nějaký průvod. Vykřikly radostí a běžely naproti svým rytířům. Když se průvod blížil, tím více viděly, že to není návrat radostný. Zbrojnoši nesli na márách k zámku těla tří mrtvých rytířů. Na každé z rakví se třpytily tři zlaté prsteny, krví zaplacená zástava za manželství. Dívky se v zoufalství vrhly ze skály do hlubiny.

Už dávno na vrcholu Děvína nestojí zámek, není tam ani žádná památka po něm. Jen ty tři kříže stále a stále obnovované se třpytily do dálky a vyprávěly o statečnosti rytířů a rozmařilosti zámeckých slečen.

Pověst vyšla v knize Lidská réva, kterou vydala společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz.

VÁCLAV RICHTER