Majitelka Irena Žižková vede podnik, který založil její otec Adolf Müller, prakticky od začátku. Hned za rohem u vstupu visí jeho portrét. U něj stává každé léto mrazák s ledňáčky, na které si chodívají s učitelkami děti ze sousedící mateřské školy. Teď, v prosinci, jeho místo zabral vánoční strom. Pod ním leží dárky, jimiž se navzájem obdarovávají štamgasti.

K Müllerům jich dosud pravidelně dochází asi čtyřicet. Většina z nich má vlastní krýgl, ze kterého pokaždé pijí. Šéfka podniku za ta léta už přesně ví, který z nich přijde v kolik hodin i to, co si objedná. Někdo se staví při návratu z procházky se psem, jiný, aby si odpočinul a jen tak poklábosil.

„Nejvíc mi budou chybět právě oni. A ty jejich kecy. Jsem komunikativní, potřebuji být v jejich blízkosti. Naráz neuvidím, jak se mění. Bude se mi stýskat. Tohle není hospoda pro mladé. Ale spíš pro starší. Z toho, že zavíráme, jsou štamgasti vyřízení. Někteří už žijí sami. Mám strach, že když zůstanou doma, bez svojí party kamarádů a hospůdky, tak to nepřežijí. Je to hrozná představa,“ říká dojatě se slzami v očích šedesátiletá hospodská.

Zavřít ale musí. Dům, ve kterém se hospoda nachází, bude zanedlouho na prodej. Patřil jejím rodičům. „Nejdříve zemřel tatínek a před rokem i maminka. Bylo jasné, že už se hospoda neudrží. Je nás totiž devět sourozenců. Sedm sester a dva bratři. A musíme se nějak rozdělit,“ naznačuje důvody ukončení provozovny Žižková.

Vánoce v nížinách budou letos na blátě.
Vánoční klasika. Na Štědrý den dorazí na Břeclavsko oteplení

Její táta podnik založil, když sám odcházel do důchodu. To proto, aby velký dům nezůstal prázdný. „Taťka byl komunikativní, zakládal tady v Mikulově Junáka. Celý život pracoval s lidmi, i když jezdil po montážích. Chtěl tady z toho vytvořit takové komunitní centrum pro lidi, co bydlí dokola. Tedy pro kamarády důchodce. No a já, protože jsem byla vyučená v oboru, jsem mu byla garantem,“ vypráví Žižková.

Hostinec U Müllerů je ryze rodinným podnikem. „Začínala jsem s nejmladší sestrou Monikou, pomáhaly tady ale i sestry Lenka, Eva, Zojka a pak jedenáct let Renata. Měla jsem k sobě Milana Novosada i Dušana Ramšáka. No a teď je tady Dituška, bývalá přítelkyně jednoho ze dvou mých synů,“ vyjmenovává hostinská, jejíž pravou rukou je od počátku taky manžel František. Protože se stará o provoz a údržbu, nazývá ho jeho žena s nadsázkou technickým ředitelem hospody.

Přežili i těžké covidové časy

Společně přežili jak zákaz kouření, tak i těžké covidové časy. Ty naučily řadu lidí popíjet a bavit se doma. „Bylo mi chlapů líto, že musejí chodit kouřit ven. Ale řekla jsem si, že udělám vše proto, abych nemusela státu platit pokuty. Tak jsem posbírala popelníky ze stolů a bylo. Návštěvnost se samozřejmě snížila, ale štamgasti si zvykli. Jen v zimě se mi jich zželelo a vzadu jsem jim udělala kuřárnu,“ ukazuje směrem do dvorního traktu sympatická žena.

Další nedávnou ránou bylo zdražování. „Mně sice ceny zvedli, ale já pivo nezdražila. Tak co, mám menší marži. Nebudu jezdit v mercedesu, ale ve fordce. Ať se chlapi mají líp,“ říká rázně Mikulovanka.

Zemřel bývalý starosta Břeclavi Jan Stejskal.
Zemřel porevoluční starosta Břeclavi, Jan Stejskal měl zásluhu na stavbě kostela

Pro svoje štamgasty je modlou. Ale přiznává, že pro ostřejší slovo často nechodí daleko. „Jsem přímá, ale nekřičím. Umím zvýšit hlas. Jakmile začnu křičet, už vědí, že je zle. Říká se, že je práce s lidmi těžká. No já jsem si nemohla vybrat lepší zaměstnání. Člověk to má tak, jak si to udělá. Já respektuji svoje hosty, oni zas mě. Když začnou blbnout, proplesknu je. To musí umět každý hospodský. A zjevně to funguje. Policisté tady za třicet let nemuseli jedinkrát zasahovat. Snad jen jednou sem vyjeli, když se mezi sebou poprali dva Slováci,“ vzpomíná Žižková.

Přiznává, že k získanému respektu mezi chlapy jí bezesporu pomohl i fakt, že je žena. „Drží se zpátky. Ať jsou napití, nebo ne, na ženskou nezaútočí. Tak nějak to má každý chlap v sobě poskládané. Žena, která je obsluhuje, je pro ně polobůh,“ přirovnává s mrknutím oka hospodská.

Každoročně se vracejí i vojáci

Vzpomínek má za tři dekády mraky. „Každý rok se k nám vracejí například vojáci, kteří si tady v Mikulově odbyli povinnou vojenskou službu. Kolikrát jsme je schovávali na schodech, když jela kolem lítačka. Vesměs totiž neměli vycházky. My jsme je chránili a oni nás za to brali. Jednou někdo rozkopl pisoár, jindy zase pomalovali na toaletách stěny. Tak jsem nelenila, zajela na buzerplac autem, šla za náčelníkem, ten to vyšetřil a hoši dali zase vše hezky do pořádku,“ směje se Žižková.

Veselé příhody má i se svými štamgasty. „Nezřídka jsme zatloukali, že jsou tady u nás v hospodě. To ještě v době, kdy byly pevné linky. Manželky volaly, zda u nás mají své muže. Když jsem viděla, že dotyčný pokyvuje hlavou, že tady vlastně není, tak jsem ho samozřejmě nepráskla,“ vypráví milá hostinská.

I díky těmto zážitkům u řady štamgastů funguje jako vrba. „Sedávali jsme tady často do brzkých ranních hodin, když se potřebovali vypovídat. Věděli, že nic nevynesu ven. Jejich problémy jsem si nechala projít hlavou, zavřela jsem hospodu a říkala si, že jakmile je uvidím, poptám se, jak to nakonec vyřešili. Pak jsem přidala i můj názor na věc s tím, že třeba najdou kompromis. U mladších to byly většinou problémy s láskou, u starších pak s manželkami,“ usmívá se chápavě Žižková, která se sama nejlépe odreaguje buď na dovolené v Egyptě, nebo v přírodě u sestry v Bílých Karpatech.

U Müllerů sehnali lidé řemeslníky i pomocníky na stavbu. A to až doposud. Řada místních má u hostinské dokonce i schované i klíče od domů. To pro případ, že by si zabouchli. Uzavření hospody tak bude velkou ránou nejen pro štamgasty. Otevřeno teď bude do konce roku včetně silvestra každý den. A to kromě pondělí pětadvacátého prosince.

Se štamgasty se společně rozloučí

„Máme v plánu i rozlučku pro nejvěrnější štamgasty, kteří nás nikdy nenechali ve štychu. Zřejmě to uděláme až v lednu, kdy bude oficiálně zavřeno. Nachystáme něco dobrého, zapláčeme si, dopijeme kořalku a rozloučíme se,“ doplňuje se slzami v očích Žižková, jež s láskou a vděkem vzpomíná zároveň i na pravidelné zákazníky, kteří již zemřeli, a jejichž parte si poctivě zakládá.

Že by se poté, co za sebou naposledy zabouchne dveře hospody, nudila, vyvrací. „Mám velkého koníčka, vařím totiž mastičky a balzámy na rty. Vrhla jsem se do bylinek. Nakoupila jsem si nádobí, mám dokonce i sušičku. Manžel mi vyrobil velké síto na sušení venku. Takže se začnu více zabývat tímto. Už se těším, až přijde jaro, a až budu moct chodit do přírody sbírat bylinky,“ upíná se k nejbližším plánům sympatická hostinská.

Zdroj: Deník/Iva Haghofer

Chybět bude řadě Mikulovanů. Mezi nimi třeba i Silvii Pelant Janatové. „Je mi neskutečně líto, že hospůdka U Müllerů končí. Hospoda s tradicí, s dobrým jménem. Pro mnohé z nás byla komunitním centrem s krásnými vzpomínkami, zážitky a tradicemi. Irena Žižková se o pohostinství starala s velkou zodpovědností, láskou a radostí. Přežila zlé doby, ať už zákaz kouření nebo covid. Nyní nastala zcela jiná překážka, nepřekonatelná. Říká se, že něco končí a něco začíná. Momentálně se zcela neztotožňuji s tímto mottem, jelikož cítím neskutečnou lítost, že již za pár dní budu potkávat zavřené dveře mé oblíbené hospůdky, které již nikdy nebudu moc otevřít. Vše zůstane uvnitř, uvnitř hospůdky a nás,“ reaguje žena.