Karel Pezlar, František Šopf a Alois Vrána. Tyto tři vranovické oběti komunistické perzekuce připomíná nový památník, který stojí mezi tamním kostelem a základní školou. Vranovičtí jej odhalili v sobotu odpoledne. Přijeli také příbuzní obětí, mezi nimi i herečka Gabriela Vránová. Farář Alois Vrána byl totiž její strýc.

„Na strýce se dobře pamatuji, byla jsem dokonce u toho, když ho zatýkali. To se nezapomíná, bylo to v únoru a mně bylo devět. Přijeli jsme sem na zabíjačku, najednou dojelo nákladní auto a chlapi v kožácích si odvezli strejčka i část zabíjačky,“ vzpomínala Vránová.

Její příbuzný byl, stejně jako ostatní dva vranovičtí antikomunisté, v padesátých letech za svoje názory a činnost neprávem odsouzený k mnohaletému žaláři.

„Dodnes vlastně nevíme, jak to tenkrát bylo. Když zemřel náš dědeček, byl ve Vranovicích plný hřbitov lidí. Mně bylo asi patnáct let a dostala jsem tam hysterický záchvat smíchu. Uvědomila jsem si tehdy, že mezi nimi je určitě i ten ministrant nebo prostě někdo, kdo strýčka udal,“ mrazí známou herečku ještě dnes.

Zničené záznamy

Když se chtěla po roce 1989 dozvědět o strýcově případu víc, zjistila, že všechny důležité dokumenty už někdo zničil. Pár střípků našla jen v národním archivu. „Je to spíš z oblasti tragikomedie. Třeba je tam napsáno, že Alois Vrána se chová velmi slušně, nicméně trvá na svých názorech, takže ho bohužel nemohou propustit,“ popisovala Vránová.

Do Vranovic jezdila jako dítě s rodiči poměrně často. Také za tetou, která dělala na faře kuchařku. „Po dědečkově smrti žila u nás v Brně-Kohoutovicích. Šla by dál na nějakou faru, ale nesměla. Dostala zákaz. Nedovolili jí dělat ani hospodyňku,“ kroutil hlavou hereččin bratr Stanislav.

Ten byl společně se svojí tetou navzdory hrozícímu postihu Aloise Vránu třikrát navštívit ve vězení. Dvakrát za ním byli na Mírově a jednou v Leopoldově. Uvěznění jednoho z členů rodiny, která má kořeny i v Divákách, dal Vránovým režim stejně citelně pocítit.

„Náš otec, profesor a básník Jaroslav Verián Vrána, byl suspendovaný. Místo literatury a filozofie mu dovolili učit jenom dílny na základní škole. Na tomto pomníku by proto měla být i jména našich rodičů a všech, kteří nesmyslně trpěli,“ vyslovila se Vránová.

Jak přiznala, ona sama se na Janáčkovu akademii do Brna dostala jen díky odvaze otcova kolegy z gymnázia, který všechny nežádoucí materiály a posudky „ztopil“.

Památník, který je symbolicky „vyzdobený“ ostnatým drátem, vznikl díky iniciativě několika obyvatel Vranovic. Odhalili jej za přítomnosti starosty obce Jana Helikara, zástupců Konfederace politických vězňů a několika desítek přihlížejících li­dí.

„Jsme překvapeni, že se tady taková iniciativa zrodila. Není to běžné,“ konstatoval Zdeněk Křivka z Konfederace politických vězňů České republiky.

„Vaši spoluobčané, kteří se pustili do nerovného boje s totalitní mocí, zaplatili za svoji odvahu mnohaletým pobytem ve vězení. A po návratu domů z nich byli občané druhé kategorie. Stali se politickými vězni komunismu, protože se řídili tím, co je v dnešním zmaterializovaném světě pro mnoho lidí směšným anachronismem. Totiž svým svědomím, které jim velelo bránit svobodu, spravedlnost a lidskou důstojnost,“ neodpustil si Křivka při své řeči k Vranovickým ani kritiku současných poměrů.

Emoce a také slzy

U památníku promluvila i dcera Františka Šopfa Marie Králová, která musela kvůli údajné protistátní činnosti svého otce odejít budovat socialismus na Ostravsko. Emoce neskrývali ani potomci Karla Pezlara. „Trpěli nejen naši rodiče, ale i já a můj bratr. Dodnes z toho máme trauma. Nezlobte se, ale víc už nezvládnu. Děkuji vám za účast,“ rozplakala se dcera.

Na závěr mohli Vranovičtí s těmi, kteří zažili komunistickou zvůli na vlastní kůži, diskutovat na obecním úřadě. A poslechnout si jejich pro mnohé neznámé příběhy.