Až nebývale uvolněná atmosféra zjevně panuje v týmu s názvem Maníci. Náročných 67 kilometrů, které mají před sebou, si nikdo z trojice příliš nepřipouští. „Na vítězství útočit neplánujeme. Chceme si užít pěkný den. Vidět cíl a přežít," směje se Petr Mlčák.

Oblečení trojice z Kroměřížska dává vzpomenout na minulé století. „Loni jsme byli za Skoty, teď za prvorepublikové chlapy. Jenom to retro kolo se moc nepovedlo," říká při pohledu na moderní bicykl se všemi vymoženostmi.

„Něco nevšedního"

Maníci i dalších jednatřicet družstev přijelo do Lednice koulet kola tentokrát poprvé na jaře. Zavedenou první říjnovou sobotu totiž po osmi letech nahradil dubnový termín. „Je to lepší. Na jaře je větší předpoklad, že vyjde počasí. Navíc se dá koulení spojit se zahájením sezony, případně s oslavami Dne Země," vyjmenovává jarní plusy Vilém Dvořák z pořádajícího Klubu českých turistů.

To už se ale kvapem blíží devátá hodina. Tříčlenné týmy zaklekávají u připravených polen na náměstí
a s odpočítáním startu je začínají ruční pilou zuřivě řezat. To aby alespoň symbolicky dostáli známé pověsti, podle které kdysi kolář Jiří Birk za jediný den vyrobil a do západu slunce dokulil loukoťové kolo od žebřiňáku z Lednice až 
k městským branám Brna.

Přeřezáno! Jako první nakonec k překvapení všech vyráží už i s kutálejícím se loukoťovým kolem do zámeckého parku tři statní chlapi převlečení za gejši. Jejich kostýmy dokonale naplňují ohlášený návrat k recesi. Jeden kutálí, ostatní dva jedou na kolech. 
A po chvíli se vymění.

Hned za nimi vybíhá tým složený ze sportovců z Břeclavi a Lanžhota. Tvoří ho běžec Roman Paulík, veslař Aleš Suský a florbalista Michal Bernát. „Je to dost zajímavé 
a sranda. Něco nevšedního," svěřuje se v cíli Suský poté, co za čtyři hodiny a 22 minut končí zástupci Břeclavska na druhém místě. Navzdory tomu, že na trase jednou špatně odbočili a také píchli.

Čest Lednice zachraňují 
v doprovodné cyklojízdě Ledničtí patrioti. S nápisem na tričku: Snad tam taky doběhneme. „Jedeme do Brna
a zpátky. Sto třicet kilometrů. Já se dvěma syny, skorosnachou a kamarádkou," představuje tým pětašedesátiletý Karel Domkovič starší.

Jak říká, na trasu s „koulaři" vyráží už poněkolikáté. „Poprvé jsem jel, když jsem byl po šesté chemoterapii. A vidíte, teď je ta mrcha pěkně zklidněná," usmívá se.