„Holuby jsem rozdal již před lety, táhne mě to k nim ale stále. Když nějaké zahlédnu, oči mi vyletí za nimi nahoru k nebi. Čas ale člověk nezastaví," povídá Malovaný, který nyní žije v mikulovském G-centru.

Stále si vzpomíná na své nejlepší opeřence z chovu. Například holuba číslo 8744, který v jediném roce 1992 nalétal ohromných 5440 kilometrů. „Byl třináctkrát nasazený a třináctkrát se umístil na předních příčkách," tvrdí muž, který těmto létajícím „závodníkům" jména nedával.

Čím se Malovaný baví nyní? V klidu sleduje v televizi olympiádu v Soči a jen občas si vzpomene na začátky holubářského spolku v Bulharech. „To bylo v roce 1945. Přistěhovali jsme se s rodinou do Bulhar, kde jsme se třinácti dalšími nadšenci založili spolek. Za ty dlouhé roky jsem dělal jeho předsedu i jednatele. Naše poštovní holuby jsme vozili na soutěže do Lednice, Mikulova nebo Břeclavi," jmenuje a pokračuje ve vyprávění.

„Po válce nebyly moc k dostání ani závodní hodiny. Až později mi je přivezly mé děti z Německa," zmiňuje, s čím se chovatelé museli tehdy potýkat.

Závodní ptáky vypouštěli ráno z košovacího střediska v Lednici. „Hodiny se uzavíraly v sedm hodin večer. Druhý den v poledne jsme koše otevřeli a zjistili výsledky," připomíná průběh tohoto klání.

A jeho recept na úspěch?

„Holub musí být v první řadě zdravý, dostatečně nakrmený, ale ne překrmený. Dostávají třeba luštěniny, hrášek," radí Malovaný.

Podle něj je klíčem k úspěchu i to, aby chovatelství bylo pro člověka velkým koníčkem. „Někoho baví rybaření, dalšího ptáci. Já měl kromě holubů i andulky a podobně," dodává nestor jihomoravských holubářů.

A nástupci? S těmi to vidí bledě. „Je to drahá záliba. Mladou generaci zajímá něco jiného," mluví smířeně. Dychtivého holubáře nenašel ani mezi svými potomky.