Bydlí v azylovém domě v Břeclavi, odkud si snaží najít práci a vrátit se zpět do života. Zatím marně. Od pravidelné výplaty jej dělí zejména záznam v rejstříku trestů. „Zaměstnavatel jeví zájem do doby, než vidí výpis z mého trestního rejstříku," přikyvoval třicetiletý muž, jehož jméno zůstane v anonymitě.

Na Břeclavsku je v podobné situaci více lidí. Přesná čísla lze zjistit jen stěží, ale i vzhledem k letošní amnestii jich mohou být desítky. Kolik si jich dokázalo najít trvalou práci, je nejasné.

„S panem starostou jsme se domluvili, že některé amnestované vezmou na veřejně prospěšné práce. Vím, že jich mělo nastoupit asi pět. Tuším, že to bylo od prvního května" sdělil ředitel břeclavské pobočky Úřadu práce Lubomír Marko.

Aby vězni zvýšili šance na další uplatnění, mohou se přihlásit k rekvalifikačnímu kurzu. Stanou se z nich například kadeřníci nebo kuchaři. „Jsou ale v jiném městě, takže pokud jsou u nás, musí být kvůli rekvalifikaci přeložení," podotkla mluvčí věznice v Břeclavi Iva Bednářová. Marko přesto připustil, že hledání práce pro bývalého vězně je složité. Zvláště, má – li vyšší požadavky, než dělnické nebo pomocné pozice. „Na druhou stranu, lidé, kteří se do vězení vrací opakovaně, jsou na tom se vzděláním na štíru, takže stejně dělají práce, u nichž zaměstnavatel ani rejstřík trestů nechce," pokračoval Marko.

Tři roky vězení

Daleko jednodušší pozici podle něj mají lidé, již si odpykali trest za nedbalost. Třeba za autonehodu.

„Kvůli tomu se může dostat do vězení každý, co si budeme vykládat. V takových případech je ale problém s hledáním zaměstnání menší. Záleží, jak dlouhý je trest. Pokud člověk vypadne z oboru, kde potřebuje být v obraze, může to být složitější," připustil ředitel. A doplnil: „Záznam z nedbalostního trestného činu mizí poměrně rychle, hůře jsou na tom lidé, kteří byli ve vězení kvůli krádežím nebo násilí."

Muž bydlíci v azylovém domě však patří do poslední skupiny. Kvůli nepřiměřené obraně strávil za mřížemi tři roky. „Jednoho večera mě přepadli tři chlápci. Využil jsem toho, co mě táta naučil: bojového umění. Nedokázal jsem v ten moment ukočírovat svůj vztek," vzpomínal v příběhu, který sepsal pro Břeclavský deník.

V patnácti letech mu zemřel otec, matka si sice našla nového partnera, s ním však žít nechtěl. Odjel proto do Anglie, kde si vydělal peníze. Domů se vrátil o dvanáct měsíců později. „Už to nebylo co dřív, táta mi pořád strašně moc chyběl a všechno mi ho připomínalo, proto jsem raději bydlel po různých ubytovnách. Toužil jsem jen po tom osamostatnit se a té samoty jsem se i dočkal, ne však s úsměvem na tváři, ale se slzami v očích," zmínil muž pobyt ve vězení.

Nic si nepřej víc, než se osamostatnit. „Jsem na azyláku, dostal jsem druhou šanci, pracovníci se mi snaží pomáhat, ale největší podíl na tom, aby se mi splnil sen, musím mít jen já sám," dodal muž.