Hrušková pomáhala přecházet po osmačtyřicátém roce lidem ohroženým komunistickou perzekucí na Západ. Při jedné akci ji však v sovětské zóně zatkli. V komunistických žalářích následně strávila dlouhých jedenáct let.

Útěk za hranice

„V devětačtyřicátém roce jsem bydlela v Brně a pracovala v Matadoru, kde se šily pogumované pláště. Dělal tam se mnou mladík, kterého čtrnáct dní komunisté vyslýchali. Chtěl utéct. O mně věděl, že jsme proti komunistům, protože jsem kritizovala zatýkání letců z druhé světové války. Řekl, že právě já jediná ho můžu převést přes hranice,“ vzpomíná odvážná žena, která díky tatínkovi – hajnému ve Vranově nad Dyjí – znala každý kus tamějšího lesa.

Z Brna se tedy vydala domů do Vranova. Rodičům však o odvážném plánu nic neřekla. „Počkali jsme, až rodiče odjedou na přehradu. Sbalila jsem si ranec a ve tři hodiny odpoledne jsme vyrazili. Chtěl nás zastavit rakouský voják, ale utekli jsme mu a proběhli hranice. Pak jsme šli dlouho polem,“ popisuje Hrušková, která věděla, že ve vsi za hranicemi je farář, jenž pomáhá uprchlíkům.

„Večer jsme přišli na faru a kuchařka nám řekla, že farář spí a že máme přijít ráno. Viděla batohy na zádech a nejspíš jí bylo jasné, kdo jsme. Bála se. Šli jsme tedy na nádraží, kde nám nádražák zatopil, dal šilinky na tramvaj a jízdenky do Vídně. V pět ráno jsme sedli na rychlík a za tři hodiny už jsme byli ve Vídni,“ říká dvaaosmdesátiletá žena a vzpomíná, že přes ruskou zónu až do Lince se podařilo utečencům z Československa dostat za pomoci prohnaného Maďara.

Osudová láska

„V Linci jsme si vyřídili pobyt. Tam jsme se také dostali do utečeneckého tábora. Byla jsem divoké děvče. Seznámila jsem se s jedním studentem, co uměl anglicky. Pobídl mě, abychom spolu vyrazili poznat svobodný život v Linci. Skončili jsme v kavárně, kde jsme poznali amerického vojáka,“ vypráví s nostalgií v hlase Hrušková.

Voják Frank Farnetti se stal její osudovou láskou. „Navštěvoval mě v lágru, chodili jsme tancovat. Dokonce mi sehnal podnájem. Jednou se nevrátil do kasáren, a za to ho čekal trest. Musel na manévry do Německa. Veliteli řekl, že nepřišel proto, že se staral o nemocnou emigrantku z Československa.

Ten mu uvěřil a nabídl nám, abych se do Německa vydala s ním. Odmítla jsem,“ lituje rodačka z Boskoštejna.
„Poté, co odjel, jsem odešla do lágru. Stýskalo se mi. Spolupracovník z továrny chtěl převést za hranice snoubenku, která zůstala doma. Tak jsem se nechala umluvit a vydala se opět na cestu domů. Chtěla jsem navíc požehnání od rodičů k sňatku s Frankem,“ uvádí Hrušková.

Shodou okolností však ve skupině uprchlíků putovala i s mužem, který byl pravděpodobně zrádce. Na konečné zastávce v Linci obstoupili autobus vojáci a zadrželi ji.

„Rusové si mysleli, že jsem špionka. Řekli, že když jim seženu plány amerického letiště, propustí mě do jejich zóny. Odmítla jsem,“ povídá Hrušková, kterou čekal transport z Lince do Českých Budějovic a pak do Brna.

Tam podstoupila při sáhodlouhých výsleších brutální týrání. „Bývala jsem tam celé dny. Klečela jsem bosá na židli a přes chodidla mě šlehali. Byl tam estébák, říkali jsme mu Gorila, protože byl bývalý boxer. Jednou se tak rozzuřil, že mě chytil za vlasy a mlátil se mnou o zem a o vše, co bylo v místnosti. Od smrti mě zachránil telefonát. Estébáci museli jet někoho zatknout. Tehdy jsem už věděla, že jsem s Frankem těhotná,“ vypráví děsivou historku.

Místo ošetření však následoval třídenní pobyt ve tmě na slámě v cele. „Poslední den jsem jen seděla na záchodě. Tolik jsem krvácela. Nakonec mě odvezli do nemocnice v posledním tažení,“ šokuje krásná špiónka, jak jí mnozí říkali. O nenarozeného chlapce přišla.

V devětačtyřicátém roce byla Hrušková odsouzená k patnácti letům odnětí svobody. Tři roky putovala po komunistických vězeních téměř v celé republice. Nejvíce času, osm let, strávila v pardubické ženské věznici. Tam přišla také ke své kuriózní přezdívce – komár.

Návrat k rodičům

„Z vězení jsem se dostala při velké amnestii prezidenta Novotného v šedesátém roce. Odpustili mi čtyři roky, ale dalších deset jsem byla v podmínce,“ vypočítává důchodkyně, jež je stále činnou členkou Konfederace politických vězňů.

Po propuštění se vrátila k rodičům do Horních Věstonic. „Pamatuji se, že když jsem vyšla z kriminálu, bála jsem se aut, neznala jsem peníze. Dokonce jsem nemohla chodit do fronty. Dělalo se mi tam zle. Fronty mi připomínaly čekání na jídlo v kriminálu,“ ohlíží se zpátky žena, která od dob komunistické nadvlády nesnáší jakákoli vyznamenání.

„Komunisté oceňovali a dávali metály kde komu. Nestála jsem tedy ani o ocenění od prezidenta Klause. Před dvěma lety jsem konfederaci zakázala, aby mě na něj navrhli. Letos to ale udělali. Nevěděla jsem to,“ uvádí důvody odporu k vyznamenáním žena, která se nikdy nevdala.

Na dávnou lásku, vojáka Franka, nikdy nezapomněla a i léta poté se jej snažila vyhledat. Jejím synovcům se však podařilo zjistit pouze to, že zemřel v před devatenácti lety v Los Angeles.