„Služba probíhala v poklidu, protože major Zajíc byl veselá kopa a strašný sprosťák. Doma ale prý byl učiněný dobráček,“ popisoval s úsměvem své poslední dny na vojně Zaviačič. Období, jež se mělo zapsat černým písmem do československé historie, prožíval bezstarostně. „Vše probíhalo v dobrém duchu. Blížila se půlnoc, a to služba písaře končila,“ vzpomíná na pracovní rutinu.

Pak se ale stalo něco podivného. „Na dévéťárně hrálo rádio a najednou se ozvalo: Neodcházejte od přijímačů, uslyšíte mimořádné hlášení. A následovala hudba, která mi svým pojetím nijak nepřipomínala českou.“

Coby dlouholetý muzikant a kapelník dělostřelecké hudby v kasárnách zpozorněl. Něco se mu nezdálo. „Jednalo se o pochody, které určitě nehrály české kapely. Upozornil jsem na to, ale důstojníci jen mávli rukou,“ připomíná lhostejnost nadřízených.

Spát nešel. U rádia čekal hodinu. Před jednou ranní hlásily reproduktory: „Vojska Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky, aby zachránila socialismus v naší zemi.“

Tehdy mladý Vlastimil Zaviačič, podobně jako ostatní, nevěděl, co se vlastně děje. „Překvapením jsme zůstali stát, každý, kde byl,“ líčí první pocity. „Pak se ozval telefon. Dévéťák ho vzal a rudnul při poslechu zprávy, kterou do sluchátek poslal velitel západního okruhu.“

Pocit bezmoci na sebe nenechal čekat. „První jeho slova byla, že je to v hajzlu. Že jsme obsazováni Sověty a nemáme podnikat žádná opatření.“ V té době promluvil do rádia i prezident Ludvík Svoboda a nabádal armádu ke klidu, aby nedošlo k masakru.

Vojáci byli seznámeni s krutou skutečností: coby obránci země se musí vzdát. Probuzení do kruté reality je ale čekalo až druhý den. „Ráno se ozvala salva z kulometu. Všichni se vrhli do oken. Celá kasárna byla obklopena lesem v takovém malém údolí. Ale z toho lesa na nás mířila děla tanků, kterých mohlo být tak padesát,“ počítá v duchu pancéřované stroje.