V době, kdy s prací knihovnice začínala, měla po svém boku třináct let kolegyni. „Po nějaké době se mě zeptala, zda bych tam nechtěla zůstat nastálo. Protože mě práce knihovnice bavila, přikývla jsem. Musela jsem si ovšem dodělat maturitu," vypráví Bartošová.

Tak začal kolotoč plný práce, čtyřletého studia na knihovnické škole v Brně a k tomu vychovávání dětí. „Naše knihovna jednu dobu patřila ještě pod Břeclav a často jsme se také stěhovali do různých budov. Jednou jsme dokonce půjčovali knihy pro dospělé v jedné budově a zase v jiné budově byly knihy pro děti," vzpomíná knihovnice.

Přesuny skončily a čtenáře mohla uvítat v nové opravené knihovně.

Za roky jejího působení v knihovnickém oboru se mnohé změnilo. „Dříve jsem lidem dávala knihy do sáčku společně s lístkem, na kterém se uváděla výpůjční doba. Mělo to své kouzlo, ovšem už bych se k tomu starému systému nevrátila. I přesto, že jsem se musela naučit, jak zacházet s počítačem a vést evidenci čtenářů," vyjmenovává Lanžhotčanka.

Nebylo to jen půjčování knih, které vždy ochotně a s úsměvem pomáhala vyhledat. Pořádala také besedy pro školáky, pro dospělé vzdělávací kurzy, organizovala zájezdy do divadla a pracovala na zpravodaji a pro kabelovou televizi. „Zažila jsem vlastně tři generace čtenářů. Nejdříve jsem půjčovala knihy rodičům, pak jejich dětem a ty zase došly už pak se svými dětmi. Většinou tomu bylo tak, že když rodič četl, tak ke čtení vedl i své potomky," usmívá se šedesátnice.

Přesto, že ročně půjčovala kolem dvaceti tisíc knih, čtenářů podle jejích slov časem ubývalo. „Děti už teď méně čtou a jsou více na počítači. I tak zůstala spousta lidí knihám věrná," ujišťuje žena, která se do práce každý den těšila. Knihovnictví se pro ni stalo koníčkem.