Nebezpečně blízko smrti se ocitl břeclavský starosta Dymo Piškula. Náhle a bez varování, v pouhých třiačtyřiceti letech. Po náročné operaci a více než měsíčním pobytu v nemocnicích se v tomto týdnu začal pomalu vracet ke své práci. Trochu pobledlý a pohublý, ovšem s nehraným úsměvem a vědomím, že jsou na světě důležitější věci než starostování.

Co přesně se vám vlastně přihodilo?
Ucpal se mně žilní systém na tenkém střevě. Je to náhlá příhoda, obdoba toho, jako když má člověk třeba mozkovou příhodu nebo infarkt. Je to dost nebezpečné a málo obvyklé onemocnění. Skončilo to operací, při které mi část tenkého střeva museli vzít. Naštěstí relativně krátkou – jenom čtyřicet centimetrů ze sedmi metrů, což už dnes vůbec nevyžaduje omezování se v podobě diet a podobně. Operaci jsem podstoupilv Brně u pana profesora Kaly. Čtrnáct dnů jsem strávil na jednotce intenzivní péče. Nějakou dobu jsem byl zřejmě v ohrožení života.

Kdy jste si uvědomil, že je něco v nepořádku?
Pozdě, první dva dny jsem tomu vůbec nepřikládal význam. Bylo mi těžko a měl jsem křeče na střevech, které se běžně objevují, když člověk něco špatného sní. To byly první příznaky, které zná spousta lidí. První den jsem byl normálně v práci. Druhý jsem zůstal doma, pil jsem čaje a jedl suché rohlíky. Třetí den se mi přitížilo, bolest začala být hodně výrazná, proto jsem šel do nemocnice v Břeclavi. Po vyšetřeních profesor Válek poznal, že jde o celkem vážné onemocnění a domluvili se s paní ředitelkou na okamžitém převozu do Bohunic. A odpoledne už jsem byl na operačním stole.

Co se dělo dál?
Čtrnáct dnů jsem byl na jednotce intenzivní péče v Brně, kde to vypadá jako někde v boxu formule 1. Pacienti jsou oddělení jen plentami, starají se o ně čtyři odborní zdravotníci a dva lékaři. Všichni jsou neustále pod dozorem. Měl jsem v sobě snad milion hadiček. Plánovali mi i druhou operaci, ale když pan profesor viděl výsledky, řekl, že není třeba, že je vše v pořádku. Teď už beru jen jednu tabletku na ředění krve, aby se minimalizovalo riziko, že by se to mohlo opakovat. Testy ale nic neukázaly, všechno se zdá být v pořádku.

Co se vám hodilo hlavou, když vám šlo o život?
V tom momentě nad tím člověk moc nepřemýšlí. Ví, že sám ten problém nemá šanci vyřešit, takže se oddá do rukou lékařům. Když mi i lidé velice erudovaní a vzdělaní řekli, že se mám i pomodlit, tak jsem si uvědomoval, že to je asi hodně vážná věc. A došlo mi, že jsem možná ohrožen i na životě. Já jsem si vždycky představoval, že v takové chvíli budu dělat nějaké velké scény, propadnu panice, ale člověk to na té posteli bere nějak na vědomí. Umřít se mu pochopitelně nechce, ale vnímá, že ať udělá cokoliv, tak je to zbytečné. Těžko může tyto věci ovlivnit. Překvapilo mě, že jsem to možná i utlumen prášky bral jako fakt a smiřoval se i s touto alternativou.

Myslíte, že vás tato zkušenost nějak změnila?
Těžko mohu sám sebe hodnotit. Určitě bych chtěl být opatrnější v tom, kolik si budu brát práce, protože asi velký podíl na tom, čím jsem prošel, má stres, šestnáctihodinové pracovní dny a podobně. Mám relativně výhodu, že už mám jen rok do konce volebního období a že všechny hlavní věci běží. Takže si myslím, že už pod nějakým zásadním tlakem rozhodování a řízení nebudu a budu moci pracovat standardním způsobem, aniž bych to musel hnát do krajností. Ať člověk chce, nebo nechce, za ty tři roky v pozici přednosty okresního úřadu a sedm let starostování člověk zaplatí i zdravím.
Usmívám se, když vidím pana místostarostu Radkoviče, který když nastoupil před necelým rokem, byl naprosto šlank. A dneska už u něj člověk vidí bříško. Také začíná platit daň sedavému zaměstnání a stresu. On si by si to asi každý měl vyzkoušet.

Už delší dobu otevřeně hovoříte o tom, že v dalším období už se nechcete o starostovský post ucházet. Ovlivnily poslední události vaše rozhodnutí, co dál?
Ne, bylo to dávno dané. Možná, že když jsem k těm rozhodnutím před rokem docházel, už jsem podvědodomě cítil, že toho mám dost. Navíc si opravdu nemyslím, že je dobré, když je nějaký starosta ve městě dvanáct nebo i více let. Byl jsem vychován v bankovním manažerském prostředí, kde jsme nejpozději po čtyřech letech šli někam jinam, aby člověk neměl provozní slepotu a podíval se na věci zase jinak. Myslím si, že i kdybych dostal šanci pokračovat ve třetím volebním období, už bych městu nebyl tak prospěšný. Ty zásadní myšlenky a nápady, o které jsem se snažil, se alespoň zčásti podařilo naplnit. Nové impulsy už bych hledal a vymýšlel mnohem obtížněji, protože spoustu věcí už člověk nevidí, je zaslepený, myslí si, že ani jinak být nemůžou. Proto je dobře pro město i pro mě, že dojde ke změně a přijde někdo jiný, kdo tomu dá nový impuls. Samozřejmě záleží, kdo to bude, koho si lidé vyberou.

Už víte, kde najdete v budoucnu uplatnění?
Není to žádné tajemství, ale ta cesta ještě není tak nalajnovaná, že bych byl schopen dneska říct, co budu dělat. Je tady jedna nabídka ze zahraničí, ta je na stole už dva, tři roky. Existují i nějaké nabídky, které jsem předběžně dostal v soukromé sféře na Moravě. Ale je možné, že se nakonec na žádné z nich nedohodnu a budu hledat něco úplně jiného. Takže dnes ještě vážně nevím, co budu dělat, tím spíš, že jako starosta mám před sebou ještě víc než rok. Zatím nejsem schopen říct ani oblast mého dalšího působení. Vím jen, že se musím postarat o rodinu.