Naším prvním cílem je supermarket Schmied. Vcházíme dovnitř, když mně zazvoní v kapse telefon, na který čekám. Ani si nestačíme domluvit podrobnosti, kdyby u pokladny nastaly potíže. Hovořím a po očku pozoruji odvážného školáka, jak vyráží s košíkem mezi regály.

Hovor se ale protahuje a já musím z prodejny ven. Najednou stojí student gymnázia rozesmátý vedle mě a pyšně mi ukazuje láhev piva. „Bylo to v pohodě. Pokladní po mně vůbec nic nechtěla,“ popisuje svoji první zkušebnost.

„Byla to chyba. Prodavačky mají nařízeno, aby legitimovaly každého, kdo se jim nebude zdát. Když si nebyla věkem jistá, měla chlapce požádat o občanku. Je to její povinnost,“ přiznává s odstupem pochybení pokladní majitel prodejny Jaroslav Schmied. Jak ale dodává, úplně se to uhlídat nedá. Zvlášť, když je prodejna nacpaná k prasknutí a na prohlížení dokladů není čas.

Další pivo náš čtrnáctiletý dobrovolník bez problémů kupuje v břeclavské Bille. A v novinovém stánku před ní mu bez mrknutí oka prodávají cigarety. Narážíme jsme jen jednou, a to v Tabáku Duchoň v Shopping Centru.

„Jedny startky,“ hlásí sebevědomě student. „Kolik ti je, ukaž mi občanku,“ měří ho nedůvěřivě od hlavy k patě prodavačka Renata Radvanová. Vzápětí ho nekompromisně odkazuje na žlutý leták v prodejně. Stojí na něm: Vy nemusíte ukázat doklad, já nemusím prodat!

Vstupuji do děje a vysvětluji rozezlené prodavačce, jak se věci mají. Aby snad našeho mladého přítele neměla za nějakého delikventa. A zároveň využívám příležitosti a ptám se, jestli je takto nekompromisní vždycky.
„To víte, že ano. U mě nikdo mladší osmnácti let neuspěje. Neexistuje, abych mu cigarety prodala. Těch pár korun tržby za to nestojí,“ říká Renata Radvanová.