V parních letních dnech bdí nad bezpečností lidí toužících po zchlazení horkem rozpálených těl. Ve svých dvaačtyřiceti letech je stále ve formě. Jak sám říká, zachraňovat životy chce až do důchodu.
„Toto povolání mě naplňuje. Uspokojuje mě, když mohu pomáhat, někoho ošetřit. Plavčíka dělám tři roky a chtěl bych ho dělat, jak to jen půjde dlouho,“ říká sympatický muž, jenž společně s rodinou obývá dům v Lanžhotě.

Nechybělo však málo a jeho kariéra plavčíka mohla být v troskách. „Když mi bylo deset, asi na šest let jsem na koupaliště zanevřel. Byl jsem totiž s rodiči na bazénu v Mikulově. Plaval jsem a najednou se vedle mě na vodní hladině pohupoval lidský exkrement,“ popisuje Kujs s pokřiveným úsměvem.
I přesto, že prošel náročným kurzem zdravotníka a plavčíka, za hvězdu z amerických televizních seriálů se nepovažuje. „Být plavčíkem není o plaveckých výkonech. Člověk musí být ve střehu. A hlavně, když někoho vytahujete z vody, nesmíte mu zlomit vaz,“ upozorňuje se zdviženým ukazováčkem.
Smysly má již vyvinuté jako šelma v divočině. „Už dopředu poznám, jak může některá událost skončit. Vytuším, co bude následovat, když chce někdo třeba skočit nezvyklým způsobem do vody,“ prozrazuje bývalý elektrotechnik.

Jako plavčík se setkal i s lidskou hloupostí. „Loni jeden muž malému klukovi nařídil, vylézt na vrchol skluzavky. Ať sjede, že ho pak chytí. Rychlost dvacetikilového dítěte by byla tak šedesát kilometrů za hodinu, oba se mohli zabít. Ještě, že mi pomohla městská policie,“ líčí šokující zážitek.
Břeclavské koupaliště opustit nehodlá. „Jsem tady spokojený. Například dělat plavčíka někde v zahraničí nepřipadá v úvahu. Já jsem totiž z generace, která umí jen rusky,“ usmívá se.