„S Vaškem jsme vždycky húkali skrze mříže do kapličky a poslouchali ozvěnu. Doma nám vyprávěli, že Cyril a Metoděj byli bratři ze Soluně. A já jsem si už tehdy řekl, že se do té Soluně vypravím, až budu velký. Když si to tak zpětně vybavuji, asi právě našimi cestami ke kapličce vznikla společná láska k dálkám, dobrodružství a cestování. Ostatně brácha letos opět vyrazil na pinckovi do Rumunska,“ směje se šestašedesátiletý dobrodruh.
Na cestu od pramene moravské Dyje až k pramenům poznání do Soluně ho má doprovázet Salacia, sedm metrů dlouhá, 2,40 metru široká a čtrnáct set kilo vážící plachetnice. S její přestavbou v těchto dnech finišuje ve svojí podivínské garáži, která je zároveň i loděnicí a galerií. „Salacia byla starořeckou bohyní pramenů, čímž se celý ten příběh mého snu tak nějak uzavírá,“ vypráví sympatický mořeplavec, který se před pár lety dokonce dlouho plavil jako strojník na La Grace, což je nejznámější česká replika pirátské plachetnice z osmnáctého století.
Salacia, jejímž poznávacím znamením je výrazný černý kocour vyobrazený v přední části lodi, na svou palubu pojme až čtyři osoby. Přestože jde o malou plachetnici, pyšní se veškerým potřebným vybavením včetně nejmodernějších technologií a detailů. Kuchyňský kout s vařiči bude mít dokonce i vlastní odsávání par.
„Toto je centrální ovládací panel, kam přichází energie z instalovaného solárního panelu. Jsou zde čtyři gelové baterie, které jsou rozdělené do dvou sekcí. Dvě jsou důležité pro fungování navigačních přístrojů a navigačního osvětlení. Druhé dvě jsou pak servisní. Díky nim je možné třeba nabíjet telefony,“ ukazuje redaktorce Deníku Kocourek. Samozřejmostí je vysílačka udávající polohu, k níž v budoucnu přibude automatický identifikační systém.
Plachetnice září novotou. Jen málokdo by tušil, že už jí pomalu táhne na čtyřicet. „Společně se dvěma kamarády jsme ji koupili rozestavěnou v roce 1988. Dá se říci, že byla ve stavu hrubé stavby. Pracovali jsme na ní do roku 1992, kdy jsme s ní poprvé vypluli na Nových Mlýnech. No a od roku 1996 už nebrázdila vody moravského moře, ale Jadranu v Chorvatsku,“ vzpomíná mořeplavec.
Salacia kotvila v Chorvatsku až do roku 2018. O rok později ji v garáži už rozebíral a dával do pořádku Kocourek. „Pětadvacet let provozu se na ní podepsalo. Věnuji se jí docela intenzivně už čtyři roky. Měsíčně s ní strávím i sto dvacet hodin. Říkám, že do garáže chodím jako do práce, přestože jsem důchodce,“ směje se šestašedesátiletý námořník.
A vyplatilo se. Minulý týden totiž Salacia prošla na Nových Mlýnech technickou kontrolou. Ve vyplutí jí tak nic nebrání. „Zatím jsou však místa na přehradě obsazená, jakmile se nějaké uvolní, rád bych ji tam převezl. Je ještě třeba dodělat stěžeň, ale to už by šlo i přímo na místě. Hlavní plachtu mám zcela novou, ty ostatní pak starší, ale stále použitelné. Chybí mi i motor, ovšem jeho instalace je o penězích, které mi momentálně chybějí. Ale na novomlýnských nádržích by se dalo v pohodě plout i bez motoru,“ vyjmenovává Kocourek, co vše je ještě třeba dokončit.
Fotogalerie: Piráti vyplenili Pavlov, Kocourek ukázal fotky z La Grace
play_fill
Zvažuje, zda se v budoucnu nepokusit získat chybějící peníze prostřednictvím platformy Startovač. „Napadlo mě, že bych jako poděkování každému, kdo by mi přispěl na dokončení lodi, například napsal osobní věnování na kus nepoužívané lodní plachty. Tak trošku by pak mohli mít pocit, že plují se mnou,“ zamýšlí se podivínský nadšenec, jehož plachetnice Salacia je projektem Brňana Svatopluka Holešovského. Tento typ Miton 23 spatřil světlo světa v roce 1981.
play_fill
Variant cesty do Soluně má hned několik. Původně chtěl plout po Dunaji z Bratislavy do Černého moře a do Soluně. „Loni jsem si proto vyzkoušel kousek cesty nanečisto na paddleboardu. Ovšem s plachetnicí by nebylo možné takto plout. Bylo by to komplikované a nebezpečné. Nejjednodušší by bylo vyrazit do Černého moře na paddleboardu, a pak až s přivezenou plachetnicí do Soluně,“ nastiňuje akční důchodce, který v zimě po večerech sepisuje svoje paměti a zážitky z cest. Rád by je vydal v knižní podobě.
Druhou možností je pak cesta z italského Piombina trajektem na Elbu. A odsud pak přes toskánské pobřeží a Sicílii do Atén a Soluně. „Protože od Atén fouká severovýchodní vítr, musel bych po moři hodně křižovat. No ovšem to by nevadilo, v důchodu mám času dost,“ směje se Kocourek, který by koncem léta rád vyplul na jih za sluncem. Láká ho pět set kilometrů z Budapešti do Bělehradu.
KDO JE LUDĚK KOCOUREK
- Šestašedesátiletý mořeplavec, pirát a námořník pochází z Podivína na Břeclavsku.
- Voda ho láká už od mládí. Hned po vojně kolem roku 1980 začal s windsurfingem na Nových Mlýnech. Dokonce si sám i vyráběl plováky, které byly v socialistickém Československu nedostupné.
- V roce 1997 si pořídil čtrnáctimístnou dodávku, kterou jeho klienti překřtili na Čičibus. S Čičibusem a svojí expediční autodopravou pak za pár let najezdil na 450 tisíc kilometrů od Sahary až po polární kruh. Jezdil s vodáky, cyklisty i paraglidisty, kterým dělal doprovod na jejich dobrodružných cestách.
- V roce 2017 poprvé vyplul na moře na palubě La Grace, což je replika historické pirátské lodi z poloviny osmnáctého století. A vrátil se na ni hned několikrát, aby pomáhal s opravami a údržbou Půvabné, což je překlad jejího jména.
- Aby se v důchodu nenudil, zamiloval se do paddleboardu, na kterém pravidelně vyráží na výlety po tuzemsku i v cizině. Kromě toho je taky nadšeným paraglidistou.
- Osudové se mu, jak říká, stalo setkání s jachtařem a extrémním sportovcem Michalem Krystou z Týnce. I díky němu nyní vstává z popela Kocourkova Salacia.
- Obdivuhodnou fyzickou kondici si ve svém věku trénuje jak skákáním po lodi, tak i prací na zahrádce. Protože topí v zimě dřevem, musí si ho nejprve pořezat, naštípat a pak nanosit do třetího patra. Za jednu sezonu odnosí až čtyři tuny dřeva. U kamen a vína pak v zimě vymýšlí další cesty a sepisuje příběhy.
JAK VZNIKLA PŘEZDÍVKA KOCÚR?
- Kocúr je už roky jeho logem. Poprvé se objevil jako poznávací znamení jeho Galerie U Kocúra, která se nachází v garáži za domem, v němž v Podivíně žije.
- Přezdívka vychází z příjmení Koucourek, ale také z toho, jak „neúhledně“ prý námořník píše. „Paní učitelky mi už ve škole říkaly, že dělám čest svému jménu, že škrábu jak kocúr. A měly pravdu. Už v prvním ročníku v učení jsem po sobě poznámky nepřečetl. Proto jsem začal psát tiskacím. Potíže se v tomto směru se mnou táhnou dál. Proto nemám ani co se renovace Salacie týče žádnou poznámku, sepsaný technologický postup, seznam, výkres. Zkrátka nic. Nevyznal bych se v tom. Vše nosím v hlavě,“ směje se námořník.
