„Když jsme tentokrát vyráželi do Finska, počítali jsme s tím, že tam bude okolo mínus pětadvaceti stupňů. Když jsme ale dorazili na místo, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Mínus šest. Připadalo nám to jako rekreace v příjemně teplém prostředí. Byli jsme dost zklamaní,“ vypráví Jiří Caha.

Láska ke krajině, kde lišky dávají dobrou noc, se u party kamarádů zrodila už před několika lety. „Byl jsem se ve Skandinávii jen podívat a od té doby se tam vracím rok co rok,“ popisuje Miroslav Vodák. Podle slov kamarádů tím nakazil všechny ostatní právě on. Zasněžené pláně a údolí severního Finska ale nakonec předčily prvotní zklamání z počasí. „Je tam nádherně. Byli jsme v největším finském národním parku, kde se pasou stáda sobů a narazíte i na vydry nebo jeleny,“ vzpomíná se zaujetím Vodák.

Jak říká, ve Skandinávii je ještě spousta opuštěných srubů po zlatokopech z padesátých let, kdy severní Evropu zachvátila zlatá horečka. „O místo na přespání nouze není, jenom musíte být první. Ve Finsku i v Norsku platí pravidlo, že v každém srubu můžete přespat jednu noc zdarma. Potom ho musíte uvolnit jiným turistům,“ snaží se přiblížit Caha.

Počasí za polárním kruhem je občas velice nevyzpytatelné. Hustopečští cestovatelé s tím mají své cenné zkušenosti. „Jednou se mi stalo, že když jsme odjížděli lodí z Norska, strhla se v létě sněhová vichřice. Přitom nám čtrnáct dní svítilo sluníčko,“ upřesňuje Caha. Dobrodruzi jsou ale na extrémní podmínky zvyklí. Proto je ani nehostinná a pustá Skandinávie nezaskočila. „Jezdili jsme často do Tater, Alp nebo Dolomit. Výbava je skoro stejná, jenom nám tentokrát přibyly sněžnice a víc rumu,“ smějí se oba.

Finské pláně cestovatelům učarovaly svým klidem a tichem. „Pokud nevane vítr, nejde slyšet vůbec nic. Člověk si tam krásně pročistí hlavu,“ říká Vodák a jedním dechem dodává, že krajinu za polárním kruhem by doporučil každému, kdo se nebojí vyrazit jen tak se sáněmi na lyžích nebo sněžnicích do přírody.