„Nebylo nám lhostejné, když jsme viděli v televizi, jaké potíže mají lidé na severu Čech. Rozhodně jsme si neřekli, že se nás to netýká. Proto jsem se také mezi sebou dohodli, že se tam vydáme,“ popisuje třiadvacetiletá Průdková důvody, které čtveřici statečných lidí vedly k tomu, aby sbalila pár nejnutnějších věcí a v půl čtvrté ráno se vydala na cestu směr Liberec.

„Nejdřív jsme moc nevěděli, na koho se obrátit, kde se více dovědět a komu vlastně pomoc nabídnout. Proto jsme šli za rakvickým starostou Petrem Vajbarem. Co nás ale zarazilo, byla jeho neochota. Neposkytl nám žádné informace. Dokonce se nás ještě zeptal, co tam vlastně budeme dělat,“ říká překvapeně mladá žena s tím, že podrobné informace se dobrovolníkům podařilo získat až na tísňové lince 112.

Z červeného kostela na pomoc okolí

„Našim domovem se na tři dny stala základna humanitární organizace Adra. Tou byl červený kostel v Liberci. Tam nám každé ráno rozdělili práci a odtamtud jsme se pak také rozjížděli pomáhat na postižená místa. My jsme byli například v Bílém kostele nad Nisou a nebo v Chrastavě,“ vyjmenovává Průdková, která se třemi přáteli přespávala spolu s ostatními dobrovolníky hromadně ve velké tělocvičně.

O prostředky na úklid neměli pomocníci nouzi. „Na základně byly všechny prostředky potřebné k úklidu domů. Jak kbelíky, tak čisticí prostředky, lopaty a smetáky. Nechyběly ani věci pro osobní potřebu jako pasty na zuby, kartáčky nebo toaletní papír,“ vyzdvihovala dobrou práci a přípravu humanitární organizace Průdková, podle které byli právě Rakvičtí snad nejvzdálenějšími pomocníky, kteří na Liberecko přijeli.

Jak dodává, obyvatelé míst, která povodně postihly, byli neskutečně vděční za jakoukoli pomoc. „Jejich vděk nám byl odměnou, protože jsme tam jeli právě proto, abychom jim pomohli. A příště bychom to udělali zase,“ ujišťuje s úsměvem na tváři třiadvacetiletá zaplálená studentka, které není lhostejný osud postižených povodněmi.