Zájem o výrobky z přírodních materiálů, v jejím případě z kukuřičného šustí, je rok od roku větší. Dokazují jí to i úsměvy lidí na jarmarcích, na kterých ji mohou potkat

„Někteří lidé jsou nadšení. Hlavně ti, co mají rádi přírodní věci. Najdou se ale i tací, kteří mými výrobky opovrhují. Slyšela jsem už i názor, že to, s čím pracuji, jim doma visí pod střechou,“ říká dvaačtyřicetiletá výpravčí, která se ke svému koníčku dostala asi před pěti lety.

„Když jsem byla malá, tak se mi výrobky z kukuřičného šustí líbily. Později jsem se zúčastnila akce, na které paní ukazovala postup výroby. Asi dva roky jsem si to zkoušela doma. Až pak jsem se odvážila s postavičkami vyjít ven,“ usmívá se Plšková, jíž jedna patnácticenti­metrová figurka sebere až dvě hodiny času.

„Postavičky jsou různě složité. Každou část dělám zvlášť. Figurky drží vždy pečivo, které dělám z vizovického těsta, nebo háčkované drobnosti v košíčcích. Vždycky se to ale tematicky točí okolo betléma,“ popisuje dvaačtyřiceti­letá žena.

Šustí, které k práci používá, si nejprve suší a barví. „Vytvářím si dva přírodní odstíny hnědé. Jeden z cibulového listí, druhý ze slupek ořechů,“ nechává nahlédnout pod pokličku Plšková.

A jak se jí daří skloubit náročného koníčka s rolí maminky a manželky?

„Když vytvářím, zastane mě v domácnosti manžel. Ten mi také s dětmi pomáhá. Dělá většinou dřevěné věci. Tedy stříšky k betlémům nebo domečky,“ vyjmenovává sympatická výpravčí.