Špatnou zkušenost s podvodníky mají nejen mnozí lidé, ale i Sdružení tělesně postižených v Břeclavi. Například loni okrádal neznámý muž, který se představoval jako Jan a fingoval tělesné postižení, v Břeclavi důvěřivé kolemjdoucí. A dokonce i některé instituce. Oklamat se snažil i břeclavské sdružení, jemuž sliboval pětadvacet tisíc euro od neznámého zahraničního investora.

„Přišel o berlích a sliboval peníze. Dala jsem mu najíst a nenápadně nahlédla do jeho tašky. Měl v ní věci, jaké nosí bezdomovci. Venku stál starý vozík, na kterém odjel. Když jsem kolegovi později popsala muže, který mi příspěvek slíbil, začal se smát. Řekl, že ho viděl žebrat ve městě,“ vzpomněla nepříjemnou zkušenost předsedkyně Svazu tělesně postižených v Břeclavi Bohuslava Kolínková.

Podle ní okradl falešný invalida některé důvěřivce o bezmála třicet tisíc korun. „Přišel k jednomu muži, měl zdravotní límec, hlavu na stranu a berle. Chtěl po něm rozměnit pětitisícovou bankovku. Muž otevřel kasičku, údajný Jan ho odstrčil, kasičku vybral a utekl,“ popsala drzost podvodníka Kolínková.

Jak přiznala, potom je těžké uvěřit někomu, kdo je opravdu postižený a pomoc potřebuje. Týká se to například Jaroslava Vrubela z Břeclavi, kterého zpočátku předsedkyně sdružení také podezírala z podvodu. Neprávem.

Vrubel se totiž už několik měsíců snaží získat peníze na bezbariérový byt a zdravotní pomůcky. Před třemi lety si po skoku ze srázu do vody poranil páteř a zůstal bezmocný. Má ochrnuté ruce i nohy. Bez pomoci své přítelkyně se není schopen ani najíst.

Po úraze se o něj starala matka, která to podle něj po čase vzdala a odešla bydlet jinam. I proto se nyní snaží získat potřebné peníze prostřednictvím veřejné sbírky nazvané Paprsky naděje. „Přestože jsme oslovili snad všechny noviny a roznášeli letáky, doteď nám nikdo nepřispěl. Chtěl bych si pořídit bezbariérový byt. Tento je nevyhovující a navíc patří mojí matce, která mi ho odmítá přenechat,“ řekl smutně postižený muž.

Peníze od hodných lidí hodlá využít také na různé zdravotní pomůcky. „Potřeboval bych i nové auto. Město dává příspěvek jen jednou za pět let,“ posteskl si Vrubel.

Momentálně bydlí ve druhém poschodí v domě bez výtahu. Jeho drobná přítelkyně ho tahá na vozíku do schodů. „Už jsem si zvykla. Když je potřeba, nosím ho i v náručí. Nejhorší je vytočit se s vozíkem v mezipatře. Bydlíme ve starém činžovním domě, jsou tu úzké dveře a dostat přítele třeba jen na záchod je strašně namáhavé,“ popisuje přítelkyně Kristýna Strouhalová.

„Postižených lidí je dnes strašně moc, lidé jsou nedůvěřiví a málokdo dá na neznámou sbírku. Pro Vrubela je v první řadě důležité, aby si dal žádost o příspěvek na domovní správu. Ta jediná mu může pomoci k dosažení bezbariérového bydlení,“ podotkla Kolínková. Ta postiženému mladíkovi slíbila, že se za něj osobně přimluví jménem organizace Adra.