A to na všech linkách, které Lodní doprava Břeclav během sezony nejen na Nových Mlýnech provozuje. Na podzim by však chtěl opět vyrazit na moře.

„S ředitelem břeclavské Lodní dopravy jsem se asi před rokem dohodnul, že nastoupím jako lodník. Pamatuji si, že námořníkem jsem chtěl být už odmalička,“ vzpomíná Korda, který se nakonec vyučil zámečníkem. Což podle jeho slov nemá od práce ve strojovně lodi zase tak daleko.

„Začínal jsem, podobně jako asi všichni lidé na lodi – pomocnými pracemi. Postupně jsem se vypracoval na lodníka. Ale asi jako každý námořník mám i já svoje sny spojené s vodou. Rád bych složil kapitánské zkoušky,“ usmívá se osmatřicetiletý muž, který vůbec poprvé vyplul na moře v jedenadvaceti letech. Znovu se na něj chystá nejspíš už na podzim.

„Pomůže mi agentura, která zprostředkovává nalodění posádek pro zahraniční rejdaře. Zatím to vypadá tak, že bych pracoval na nákladní lodi, která převáží sypané substráty. Nejspíš na půl roku a zase ve strojovně, pokud by to šlo,“ zamýšlí se nad blízkou budoucností muž, jenž by ale sám obeplout svět nechtěl.

Během plavby z Pasohlávek o rychlosti dva až tři uzly přijde řeč také na kuriozity nebo zajímavosti, s němiž se Korda během své práce na parníku setkal. „Lidé se často ptají, kolikrát do týdne se loď potopí. Tak odpovídám, že obvykle asi třikrát, ale že je to divné, protože tento týden se nám to ještě ani jednou nepovedlo. To víte, na hloupou otázku hloupá odpověď,“ krčí s úsměvem rameny lodník. Jak dodává, nejhorší zážitek který se mu kdy stal, bylo proplouvání dvěma obrovskými bouřemi.

„Jel jen jeden motor, kdyby vypadnul, kdo ví, co by se s námi dělo. Záložní totiž nefungovaly. Nebezpečí si ale člověk uvědomí až později, až je po všem,“ popisuje námořník, podle něhož největší nebezpečí pro lodníky v tuzemsku představují rybáři, kteří si myslí, že voda patří jen jim.

Námořníkem se podle Kordy může stát kdokoli, kdo chce poznávat svět a má vztah k lodím a vodě. „Vyhovuje mi život, který má spád. Člověk na lodi zapomene na běžné pozemské starosti,“ říká osmatřicetiletý rodák z Břeclavi, který ze záhy potutelně usmívá nad dotazem, zda je důležité, aby námořník uměl plavat.

„Než jsem se stal lodníkem, musel jsem projít náročnými zdravotními prohlídkami a musel jsem také ovládat základy protipožární ochrany a první pomoci. Kromě toho jsem však musel předkládat osvědčení o tom, že uplavu dvě stě metrů,“ odpovídá muž, který se několik let živil dokonce jako novinář v regionálním týdeníku.

Jestli chce vydat o svém dobrodružném životě knihu, však zatím neví. „Už jsem o tom uvažoval. Zatím nemám konkrétní obrysy, hlavou mi spíš plují myšlenky. Uvidíme,“ uzavírá neurčitě námořník a odchází přivítat další cestující.