Často se rty okoralými žízní vzhlíželi k nebi, jestli se snad na obzoru objeví spásný mrak nesoucí vydatný liják. Ale sluníčko se jen smálo a žíznivě sálo poslední kapky vody z řeky.
Jednoho roku to bylo zvláště zlé. Mnoho týdnů byla obloha bez jediného mráčku, ani lísteček se nepohnul. Lidé podél Dyje byli zoufalí. Věděli, že je zase čeká hladová zima. Hledali proto útočiště u vládce hromů a blesků Peruna.
Ten si v duchu přiznal, že je bídou lidu v Podyjí vinen sám. Řekl si: „Kdykoli vypustím na zemi své hromy a blesky a vyleji z mraku déšť, všechno se osvěží. Jen na tu malebnou Dyji vždycky nějak zapomenu. Není divu, že sama potom živoří. Těch několik malých přítoků ji neuživí. Musím se na ty ubožáky v Podyjí podívat a nějak jim škodu nahradit. A za tu svízel, kterou museli tolikrát protrpět, jim dám k osvěžení nápoj, který bude žhavý jako slunce, a přece chladivý."
Perun pokynul rukou, nebe se zastřelo mraky a v okamžiku proudy vody hasily žízeň vyprahlé půdy kolem Dyje. A hle! Z půdy začaly vyrůstat svěží keře s kypivou zelení listů, jejichž šlahouny se hadovitě ovíjely okolo tyčí a mezi listy probleskovaly na slunci hrozny plné sladké, chladivé a perlivé šťávy. Lidé ze širokého okolí v údivu hleděli na zázrak, který změnil jejich vyschlá políčka na svazích kopečků podél Dyje.
Z nebe se smál Perun: „Kapky vody jsem vám nahradil kapkami vína. Pijte je střídmě a budete dlouhá léta zdraví. Pěstujte můj dar a uvidíte, jak vás vaše víno proslaví široko daleko, získá vám dobrou pověst a budete-li pracovití, budete i bohatí. A ani s vodou už na vás nebudu tolik zapomínat."
Od těch dob se v Podyjí a na svazích Pálavy daří dobrému vínu. Je v něm Perunova kapka prohřátá sluncem a zalitá vodou. A jestli se snad víno sváří s mozkem, není to vina Perunova. Spíše chtivost mlsných rtů.
Pověst vyšla v knize Lidská réva, kterou vydala společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz
VÁCLAV RICHTER
