Snad díky odměnám od vděčných lidí se pozvolna měnil k horšímu. Z různým kořenů a bylin míchal všelijaké jedy a zlo úmyslně do tohoto kraje přivolával, ať už v podobě krup, vichřice, nebo zhoubných nemocí. Dokonce si zhotovil amulet, do kterého vložil čerstvé vlčí srdce.

Po magickém zimním slunovratu se začal v hlubokých lesích, co se táhly od Velkých Němčic až k Pálavě, zjevovat obrovský vlk. Lidé se ho báli, i domácí havěť střežili víc než jindy. Po Novém roce se nevrátila domů do Vranovic ševcovic Anička. Zpočátku i její rodiče doufali, že utekla s nějakým mládencem a že se časem vrátí. Jenže za pár dní zmizel už ne příliš mladý rolník Vratislav z Nosislavi, potom nějaká žena z Pouzdřan a dva mládenci z Ivaně.

„Taklé to přeci nenecháme!!“ křičeli někteří muži z okolí a odhodlaně vycházeli do těch hrozivých lesů se zbraněmi, aby onoho škůdce dopadli. Ale marně. Velikého vlka nenašli. Nějakou dobu byl pokoj, ale před Velikonocemi opět neznámý dravec zaútočil.

Tentokrát se nevrátila domů Liduška, neteř němčického hajného, co bydlel na hájence u cesty mezi Horním a Dolním lesem. Statný vousáč Dobromil se rozčilil: „Snáď se všeci nenecháme nejaká potvorá zežrat?!“ a zorganizoval velkou trestnou výpravu. V mokřinách podél Šatavy najednou kdosi zvolal: „Tamlé neco leží!“ Ve zbytcích sněhu skutečně cosi bylo. Něco hrůzného! Hromádka lidských kostí. Podle trosek šatů se nejspíš jednalo o nosislavského Vratislava.

Vedle byly patrné velké vlčí stopy, jako by sem nějaká taková šelma chodila okousávat zbytky na kostech. Zkušenému hajnému se to ale nějak nepozdávalo: „Teda… néso si tak docela jisté, hale mesim, že tade řádí vlkodlak.“ Děs padl i na odvážné muže kolem. Přesto dál chodili v početné skupině pátrat po hlubokých lesích. Kromě řady lidských pozůstatků našli i Liduščiny kosti. Dobromil se bez váhání rozhodl:
„Zabijo tá vlkodlačí stvůro, aji debe mě to mnělo stát život!!“

Aby na tu škodnou nešel tak docela nepřipravený, zašel si pro moudrosti za starým, velice zkušeným hajným, co sídlil na hájence mezi Nosislaví a Přísnoticemi,. Radili se a tu jim jeho manželka povídá: „Slyšela sem vod staréch lidí, že na takový potvore je nélepči stříbrná kulka.“


„Výborné nápad!“

„A tak sem slyšela, že pré tá hrozná potvora be muhl bét čaroděj Drslav. Snáď se napil vode z vlší stope a tak se z něho stál vlkodlak! Nebo to dělá jináč.“

Dobromil si tedy odlil hromádku stříbrných kulí, poznačil je Perunovým křížkem, aby byla rána silnější, a začal chodit po lesích sem a tam. Bohužel marně.

„Deš nende von za mná, pudo já za ňém!“ a zamířil přímo k čarodějově Chajdě nedaleko břehu uherčického jezera. Postupoval opatrně podél Šatavy, když tu najednou z Chajdy vyrazil přímo proti němu obrovský vlk s krvavě planoucíma očima. PRÁSK! – zavrtala se mu první stříbrná střela do hrdla.

„UHUÍHÁ!“ zavyl ten děsivý tvor a poněkud znejistěl v kolenou. Lesník znovu bleskově nabil a tentokrát ji velkovlk dostal přímo na komoru. „VRUÁÁ!“ zavrčel a poklesl k zemi. „BUMMM!“ zazněl třetí výstřel přesně mezi oči. Vlkodlak se už nehýbal. Hajný k němu přiskočil, aby mu tesákem odřízl hlavu, jenže v té chvíli sebou zvíře škublo a začalo se zvolna přeměňovat do podoby nehodného Drslava. Protože čarodějovo tělo na žádném okolním hřbitově nechtěli pohřbít, zakopal je vedle jeho Chajdy. Po mnoha letech se z tohoto neblaze proslulého příbytku stala dobrá hájovna.

JOSEF BURIAN

Pověst vydalo v roce 2001 nakladatelství Barrister & Principal, více na www.barrister.cz