Proslulé vinařské oblasti jsou dosud kolem Pálavy, Hodonína, Znojma… Ale i svahy Výhonu bývaly odjakživa osázené tou božskou rostlinou. Vždyť i olomoučtí kartuziáni tady vlastnili vinice. Věděli proč, neboť úplně nejlepší víno se rodilo v Předních horách, na Stráních a v Plachtách. Léto už dohánělo obilí do zlatavé žlutě a rolník Ondřej s manželkou Vlastou pracovali na svém políčku v „kopcách“. Bohužel Ondrovi nebylo nějak dobře. Odpoledne prohlásil: „Voblačný víle už stavijá hrade z mraků, mněle besme jit dum. Bude bářka, bude pršet.“
„Nevemlávé se na vile! Je ti blbě žejó?“ upřesnila jeho podnět žena.
„No …trocho je,“ přiznal rolník, „asi sem něco zežrál, co sem nemňél…Běž dum a já pomalo take přindo.“
Manželka vzala nářadí a mizela do Nosislavi. Ondřej si sedl na mez, pak i lehl. Jenže potíže se příliš nezlepšily.
„Budo muset jit take dům,“ zvolna vstal a zamířil k domovu. Bohužel se cítil jakýsi moc zesláblý. Při procházení Předními horami si všiml, že ve vinohradu stojí jeden kolík nakřivo a osaměle. Ani vinná „hlava“ pod ním nebyla. „Bože, tá tyčko bech si muhl pučit na vopiráni, deť sotva lezo,“ napadlo ho. Vytáhl tyč ze země a s její pomocí se belhal dál.
„Já jsem tě viděl!!!“ zaječel najednou poblíž nějaký hlas. „Chyťte ho! A za horným!“
„Co tade kdo blázni?“ zajímalo Ondru. Vtom u něho byl nějaký mnich s pomocníky a už ho vlekli pryč.
„Počkéte! Pomalo! Deť mně je zle!“ volal postižený. Ale marně. Přivlekli ho k hornému Mikuláši, zvanému „Moudrý“, a kartuzián Daniel řval: „Tenhle chlap nám ukradl kolík od vinohradu! Na hrdle ho potrestej!“
„Jenom klid, milé bratře!“ chladil jeho zanícení horný, „Néprv si poslechno, jak to belo. Proč sis vzál tá tyčko?“ obrátil se na rolníka.
„No… je mně špatně. Sotva lezo. Tak sem si pučil tá hůlko. Stála sama, hlava u ní nebela. A hore ešče nésá zavřený.“
„Jak to řikáš – to be nebela tak velká vina,“ usoudil Moudrý.
„Podle horenského práva přece propadá hrdlem!“ řval zuřivě mnich.
„Podli nosislavskýho horenskýho práva be na takový trestání nestačil jeden kolik!“
„Ale vaše právo se přece řídí podle židlochovického! A tam…“
„Tam se říká: Když by unavený pocestný snad sebral kolíčko – tyč – z vinohradu ku podpírání sloužící, nemá být ještě poháněný z tohoto činu; vzal-li by ale dvě kolíčka a byl přistižen, propadne pokutě pět funtů nebo ztrátě jedné ruky; vzal-li by tři nebo více, propadá ztrátě svého hrdla,“ poučil kartuziána Mikuláš a obrátil se na Ondřeje: „Te mužeš jit dum. A podruhý rači nechoď do pola v takovým stavo!“
„Děkujo mockrát, pane Mikulášo! Né nadarmo ti řikajá Mádré!“ poděkoval osvobozený a seč mu síly ještě stačily, spěchal o holi domů.
JOSEF BURIAN
Pověst vydalo v roce 2001 nakladatelství Barrister & Principal, více na www.barrister.cz
