Podle autorky Carol Broderickové, která příběh paleontologického páru vylíčila webu Mother Nature Network, ležel Louis Leakey ten den doma s horečkou.

Byl to právě on, kdo už v roce 1955 objevil v olduvajské rokli první mléčný špičák a stoličku, jež mohly patřit dávným lidským předkům, ale šlo o příliš malý nález na to, aby byl dostatečně průkazný. Stačil však k tomu, aby si oba manželé v prašné rokli dál ničili záda a bojovali s nesnesitelným vedrem kvůli pachtění po něčem, co jejich přátelé i kolegové vědci označovali za nemožný cíl.

"Nejstarší nalezený člověk"

Protože manžel ležel nemocný, vydala se Mary uprostřed horkého července obhlédnout sedimenty sama, jen ve společnosti dvou dalmatinů. Nález dvou velkých zubů vyčnívajících ze svahu ji ohromil. Okamžitě si uvědomila, že by to mohlo být to, na co s manželem tak dlouho čekali. Při obhlídce místa pak zjistila, že v usazeninách se skrývají i další části lebky.

Když doběhla s prvním nálezem zpátky do tábora, byl její muž nejdřív stejně vzrušený jako ona, nicméně své nadšení krotil. Při pohledu na obrovské stoličky si totiž nejdřív řekl, že o přímého lidského předka zřejmě nepůjde. Po jejich podrobnějším průzkumu se ale vzrušení rychle vrátilo: ano, může to být hominin, vzdálený příbuzný dnešního lidského druhu Homo sapiens - objev nevyčíslitelné hodnoty a možná "ostatky nejstaršího člověka, jaký kdy byl nalezen".

Ten nejobtížnější úkol ale manželskou dvojici teprve čekal: vykopat víc než 400 rozdrcených kusů lebky z usazenin a rekonstruovat z nich podobu našeho dávného příbuzného. Mary se této úlohy ujala za pomoci svého spolupracovníka Kamoye Kimeua, později jednoho ze světově nejúspěšnějších hledačů fosílií - proslavil se třeba nálezem lebky druhu Homo habilis známé jako KNM-ER 1813, nebo téměř kompletní kostry druhu Homo erectus zvané též Turkanský chlapec (objevil ji v roce 1984). 

Kimeu a Leakeyová se s vervou pustili do titěrné práce a výsledek byl opravdu udivující: objevila se před nimi lebka hominina s obrovskými stoličkami, s masivní čelistí o dvojnásobné šířce vůči čelisti dnešního člověka a co bylo nejzajímavější, s tenkým výběžkem kosti na vrcholu lebky, zvaném sagitální nebo šípový hřeben. Ten slouží především k upnutí spánkového svalu, jenž je jedním z hlavních žvýkacích svalů, a bývá vyvinutý u těch živočichů, kteří musí často a silně kousat. Z lidoopů ho mají například gorily.

Říkali mu Zinj, drahý chlapec nebo Louskáček

Leakeyovi nazvali svůj nový objev Zinjanthropus boisei (Zinj je staré označení pro východní Afriku, slovem boisei manželé ocenili činnost Charlese Boise, hlavního sponzora jejich výprav do olduvajské rokle - v překladu do češtiny tedy název zněl "Východoafrický člověk Boiseův"). Familiárně ovšem fosílii přezdívali pouze "Zinj", popřípadě "drahý hoch". Ani jedna z těchto přezdívek se však neujala tolik jako ta, kterou nálezu přiřkl světový tisk: Podle obrovských čelistí a zubů překřtil nalezenou lebku na "Louskáčka", což bylo jméno, pod kterým se tehdy proslavila.

Dnes se legendární fosilní nález nazývá Paranthropus boisei nebo Australopithecus boisei (v češtině Australopiték východoafrický) a představuje významnou, ne-li přímou větev v lidském rodokmenu. Jde o druh vyhynulého hominina, žijícího ve starším pleistocénu, tedy před 2,3 až 1,3 miliony let ve východní Africe, kromě území Tanzanie, odkud pocházel první nález, se vyskytoval i v oblasti dnešní Etiopie, Keni a Malawi. Je nejmladším, posledním zástupcem australopitéků, přičemž patří ke skupině robustních druhů, řazených často do samostatného rodu Paranthropus. Žil již současně se zástupci rodu Homo (Homo habilis, Homo erectus).

Po lebce byly v následujících letech objeveny i další ostatky "Louskáčka", díky nimž se Kamoyi Kimeovi podařilo v roce 1964 zrekonstruovat téměř kompletní kostru. Víme tak, že australopiték východoevropský disponoval mozkem, který byl zhruba poloviční oproti mozku současného člověka a že chodil po dvou nohách. Podle Broderickové je většinou vědců považován za přímého předka druhu Homo habilis.