„Moje první setkání s češtinou? No, to bylo něco. Je hodně těžká, hlavně to skloňování. Mám, mít, má. To je vážně bláznivé,“ usmívá se sympatická mladá dívka, která přicestovala díky účasti v mezikulturním programu AFS.

Kromě japonštiny se domluví i anglicky. Právě angličtinu také využívá v komunikaci doma i ve škole. „Jen táta v rodině, u které v Břeclavi bydlím, moc anglicky neumí. Takže i díky němu hodně pochytím z češtiny, za což jsem moc ráda,“ vypráví Tagawa.

Na svůj věk je hodně odvážná, ačkoli si to sama nemyslí. Ve valtické škole totiž stráví celý školní rok. „Moje maminka, když studovala vysokou školu, strávila nějaký čas ve Spojených státech amerických. A hrozně si to užívala. Napadlo ji proto, že bych měla taky něco podobného zažít,“ přibližuje myšlenku studia v zahraničí mladá Japonka.

Sňatky, porody, rozvody a důchody na jihu Moravy. Ilustrační foto
Na Břeclavsku láska kvete. Lidé se tam rozvádějí nejméně v kraji

Její nebojácnost obdivuje i angličtinářka Jana Riegerová. „Kromě Misaki tady máme ještě jednu studentku, Američanku. Poprvé zde máme děvčata na takto dlouhou dobu. Trošku jsme z toho měli zpočátku obavy. Přece jen s námi dívky absolvují všechny předměty včetně těch, které se vyučují v češtině. Obdivuji je, nevím, jestli bych to v jejich věku takto zvládla,“ neskrývá učitelka.

Misaki Tagawa lákají nové jazyky a evropské země. Měla možnost navštívit Koreu, Vietnam, Holandsko i Thajsko. Ještě v Japonsku se potkala s řadou mladých lidí z nejrůznějších států světa. „Českou republiku jsem si vybrala záměrně. Mám moc ráda hudbu, hraji na piáno. Česká republika má ve světě věhlas, především co se opery týče. Navíc jsou tady krásné památky a příroda,“ zdůvodňuje svůj výběr.

Největší překvapení po příletu do země ji potkalo v autobusu. „My když v Japonsku nastupujeme do autobusu, zaplňujeme ho postupně. Tedy sedáme si od předního místa až po poslední hezky vedle sebe. To Češi nedělají. Nejprve jsem si myslela, že si vedle mě nechce nikdo sednout. Až později jsem pochopila, že tomu tak není. Místa vedle lidí okolo mě byla totiž také vždy prázdná,“ zmiňuje svoje postřehy sedmnáctiletá studentka.

K nehodě došlo v pátek ráno mezi Rakvicemi a Podivínem.
Ženu nechal ležet na silnici bez pomoci. Od nehody u Podivína řidič ujel

Působí velice skromně a tiše. Když však hovoří, živě gestikuluje. Pozornost na sebe strhává upravenými nalakovanými nehty. „Tohle je jedna z věcí, které si studentky v Japonsku dovolit nemohou. Nalakované nehty, make-up nebo změna barvy vlasů nejsou přípustné. Ve školách nosíme uniformy. Užívám si v tomto směru vaší svobody,“ vyzdvihuje s úsměvem.

Ve skupině nad spolužáky nevyčnívá. Naopak, zcela přirozeně se stala jednou z nich. „Zprvu byli ostýchaví, ale pak zjistili, že spolu můžeme v pohodě komunikovat anglicky a naráz se bariéra prolomila. Prvně jsem i myslela, že jsou Češi chladní. Ale opak je pravdou, skutečně jsou zdrženliví jen zpočátku. Líbí se mi, jak lidé u vás projevují v rámci vyjadřování emoce. To je moc důležité. Japonci jsou v tomhle jiní, uzavřenější,“ srovnává Tagawa.

Důležitost výměnných projektů podobného typu vyzdvihuje i učitelka angličtiny. „Asi měsíc poté, co sem Misaki přijela, jsem na skupinku spolužáků narazila na zastávce autobusu. Seděli tam a volali na mě, že už se naučili japonsky počítat. Přišlo mi to milé a utvrdilo mě to v tom, že se mezi nimi utvořily vřelé vztahy. Víte, současná generace studentů je jiná, než jací jsme byli my. Nebojí se, umějí si stát za svými názory. A to je dobře,“ říká Riegerová.

Kaple svatého Cyrila a Metoděje, Podivín, projekt
Podivínští chtějí opravit kapli Cyrilku. Víme, jak bude vypadat

Studentka Tagawa si ve Valticích dokonce poprvé vyzkoušela, jaké je to pracovat ve vinohradu, stříhat, nebo i zpracovávat nejrůznější produkty ze zahrady. „Líbí se mi, jak je výuka ve škole pestrá. Baví mě to moc. Máme dokonce i sommelierství. Minulý týden jsem tak poprvé v životě ochutnávala nejrůznější vzorky vín. V Japonsku by něco takového vůbec nebylo možné. Kromě toho se u nás smí alkohol pít až od dvaceti,“ usmívá se sympatická studentka.

Oblíbila si dokonce i českou stravu. Především polévky. Přiznává ale, že zpočátku trošku trpěla. „Vaše jídlo se od toho japonského opravdu naprosto liší. Používáte jiné přísady, koření. Jiný je i způsob přípravy. Teď už ale můžu říct, že jsem si zvykla. A chutnají mi i knedlíky. Nejvíc mám ale ráda rýži a maso,“ vyzdvihuje Tagawa.

Ve své břeclavské rodině strávila také Vánoce. „Měli jsme kapra a bramborový salát. U stromečku jsme zpívali koledy a pak jsme si rozbalovali dárky. Bylo to opravdu moc hezké, velká událost. V Japonsku se Vánoce moc neslaví, a když, tak rozhodně ne tak tradičně, jako tady,“ říká mladá Japonka.

Břeclavský starosta Svatopluk Pěček.
Pokles Břeclavi pobouřil starostu. Proč město ve srovnání kvality života padá?

Po domovině se jí nestýská. Pár věcí ji však ve střední Evropě přeci jen chybí. „Japonské jídlo, a taky voda. Tady je úplně jiná než u nás. Podívejte na mou pleť – každý den je hodně suchá,“ ukazuje studentka.

Jako každý správný turista už stihla navštívit i českou metropoli Prahu. Několikrát vyrazila s kamarádkami i do Brna. „Nejvíce se mi ale líbí ve Valticích. Je to to městečko, které není moc veliké, a které má opravdu krásné památky, domy i přírodu,“ vyznává se dívka.

V budoucnu by ráda studovala na univerzitě japonskou kulturu. Láká ji také poznávání cizích zemí a jazyků. Jejím snem je cesta do Spojených států amerických.