Sedí v jedné z hustopečských restaurací a trpělivě odpovídá na otázky. Otevřeně, bez emocí. I na takové, o kterých by jiný člověk mluvil jen s blízkým přítelem.

Třicetiletá Ludmila Procházková, která vyrůstala v Němčičkách a na Břeclavsko se pravidelně vrací, se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Pomáhala například s organizací pochodu Prague Pride a na webu založila diskusní fórum lesbickepovalecky.cz.

Podle statistiky má jižní Morava druhý nejvyšší počet registrovaných partnerství. Není to ve věřícím kraji paradoxní?
Není. Platí to stejné, jako u tradiční rodiny. Protože je jedno, jakou mají lidé orientaci. Přemýšlí a cítí stejně, jako u běžného sňatku. Svazek je pořád svazek. Nejvyšší počet registrovaných partnerství je v Praze a stejně tak je tam nejvyšší rozvodovost. Lidi tam u registrace už tak nepřemýšlí, na Moravě je tomu jinak.

Kde se tedy homosexuálům žije lépe?
Záleží, jakou má člověk náturu. Mně osobně je to úplně jedno. Dokáži se prosadit kdekoliv, nezávisle na tom, co si o mě lidé myslí. Ideální je možná okraj Prahy, kde bydlí lidé, kteří nekoukají na to, zda je člověk bílý nebo černý.

Předpokládáte, že počet registrovaných partnerství bude stoupat?
Trochu. Problém je v tom, že registrované partnerství není žádný zázrak. V zákoně nejsou ošetřené základní věci, které se manželství týkají. A nemluvím o dětech. Týká se to třeba dědictví nebo společných příjmů. Mladší generace se k tomu proto staví tak, že jde o kus papíru.

Vy jste této možnosti využila?
Ne. Pro mě je to ten kus papíru.

Ani v budoucnu se k tomu neuchýlíte?
To neříkám. Ale není to nutnost, po které toužím. Spíše je to pro mě diskriminační.

Jak to?
Kdo chce totiž mít děti, pořídí si je jako svobodný. Pokud budu registrovaná, nedovolí mi nikdo adopci ani umělé oplodnění. Když budu svobodná, mohu mít obojí.

V první polovině roku jste pomáhala rozjet bouřlivě diskutovaný pochod hlavním městem Prague Pride. Nakonec jste z toho ale vycouvala. Proč?
Dostala jsem se k tomu náhodou. Měla jsem zajišťovat komunikaci s médii. Původně to vypadalo jako malý pochod, nakonec ale dopadl jinak. S kolegou vedu firmu, takže bych na to neměla tolik čas. Na pochod jsem ale přišla.

Jak jste prožívala dobu, kdy se pochod setkal s řadou nevole?
Celý humbuk byl zbytečný. Samozřejmě nám udělali na hradě krásnou reklamu a účast lidí byla vyšší. Původně mělo jít asi patnáct set lidí, nakonec jich bylo snad sedm tisíc.

Splnila akce účel upozornit na sebe?
Myslím, že ano. Praha byla asi posledním hlavním městem, kde Pride nebyl. Ze všech stran přichází pozitivní i negativní ohlasy. Mělo to být také o zábavě, ne jen o upozornění. Příští rok to bude ještě lepší.

Pomůžete akci dát dohromady?
Nejspíš ne, mám toho více než dost. Občas ale mám potřebu se podílet na nějaké organizaci. Ve Zlíně jsem založila první sdružení pro lesby, které jsem pak předala dál. To, když jsem se odstěhovala do Prahy. V hlavním městě už jsem v tomhle směru nedělala nic, na čas zmizela z médií. Až teď s Prague Pride jsem založila diskuzní fórum na podporu lesbických, bisexuálních a transsexuálních žen. Slouží ženám, které tápou při hledání sama sebe. Děláme i přímé akce v rámci celé České republiky, včetně Břeclavska.