Drobilič má o svých dalších plánech jasno. Chce se více věnovat svým vnoučatům a zálibám. „Kromě rodiny si udělám čas na kolo. Jsem vášnivý cykloturista. K tomu se chystám lehce bádat. Mám řadu projektů z oblasti chemie a biologie, na kterých jako důchodce zapracuji v terénu i laboratoři," prozrazuje.

Na břeclavském gymnáziu odmaturoval, od roku 1978 tam učil a po převratu se stal jeho ředitelem. Na svoje první rozhodnutí v křesle šéfa školy si dobře pamatuje. „Celé roky jsme na gymnáziu míjeli olivově zelené stěny. Bylo to jako v kasárnách. Proto jsem se domluvil se studenty a oni hned druhý den kladivy a majzlíky otloukli omítku. Nově jsme stěny natřeli na bílo a chodby se prozářily," popisuje historku Drobilič.

Všechno plyne, mění se. S touto filozofickou myšlenkou se ztotožňuje. Ze svého působení na škole si Drobilič nejvíce považuje právě proměny atmosféry na gymnáziu. „Myslím, že se tady nyní cítí bezpečně žáci i pedagogové," ří­ká.

Jak dále poznamenal, studenti mu budou v důchodu chybět. „Nejhezčí je sledovat děti, jak se v těch několika málo letech po všech stránkách vyvíjejí," uvádí muž.

Žáci si u Drobiliče vždy cenili jeho nadhledu a vstřícnosti. Na oplátku jej před pár lety ve studentském klubu naučili hrát kulečník. Nad stolem potaženým zeleným plátnem a s tágem v ruce se pak skláněl tehdy, když chtěl relaxovat.

O vztahu učitel a žák tvrdí: „Nejsme soupeři. Máme společný cíl, akorát se dohadujeme na způsobu cesty, která k němu vede."

A co jinak klidného ředitele s darem výřečnosti dokázalo vytočit? „Rozhodí mě máloco. Naposledy například, když se při výuce projevila přílišná závislost žáků na internetu," přiznává Drobilič v závěru rozhovoru.