„Musím říct, že ohledně otevření pracovního trhu se u nás ve firmě poměrně živě diskutuje. Rakušané však nemají až takový strach z Čechů, jako spíš z Rumunů, Bulharů a Ukrajinců. Bojí se, že Rakušanům přistěhovalci uberou práci. Což je asi opodstatněný strach, protože lidé z východu pracují rádi i za dvě třetiny platu, které berou Rakušané,“ prozrazuje muž z Jevišovky, který si myslí, že otevření pracovního trhu pro Čechy zdaleka neodstraní všechny překážky. S některými se podle něj zájemci o práci za hranicemi budou muset popasovat.

„O tom, že by to lidé, kteří po prvním květnu přijdou pracovat do Rakouska, měli mít jednodušší než třeba já, nejsem tak úplně přesvědčený. Pokud nebudou umět německy, respektive, v uvozovkách, rakousky, tak mají zavřené dveře. Možná by se uplatnili tak při stříhání vinohradu. U nás ve firmě se jede přes počítače v němčině, takže znalost řeči je základ. Když jsem tehdy v Rakousku začínal, neumět jazyk nepředstavovalo až takovou překážku,“ přiznává Radkovič, jehož první pracovní zastávkou před devatenácti lety bylo zahradnictví v Laa an der Thaya.

Problémy s jazykem

„Když jsem se dozvěděl, že bych se v Rakousku mohl uchytit, tak jsem spolu s otcem, který uměl ještě z války dobře německy, jezdil po Rakousku a sháněl práci. Já jsem tehdy neuměl ani slovo. Poštěstilo se nám až v Laa an der Thaya v jednom zahradnictví. Jeho majitel řekl, že by mě vzal a že mi dá ještě vědět. Byl jsem totiž vyučený zámečník a on potřeboval čas od času v zahradnictví opravovat vodu, techniku a podobně,“ vypráví Radkovič.

„Začal jsem se doslova biflovat němčinu z kazet a ze slovníku. Přesně si pamatuji den, kdy mi od budoucího šéfa přišel dopis – byl to čtvrtek. Psal v něm, že mám v pondělí nastoupit. Samozřejmě jsem ještě nedal výpověď v práci, stávající šéf mě nechtěl pustit, takže jsem musel řešit narychlo ještě tohle,“ povídá Radkovič, jenž měl právě s němčinou nemalé těžkosti.

„Když jsem do Laa an der Thaya přišel, zjistil jsem, že ty tři měsíce, během nichž jsem se od rána do večera učil, mi byly nanic. Lidé totiž mluvili úplně jinak. Měl jsem ale obrovské štěstí na šéfa, který byl skvělý a moc hodný. Vždycky se mnou přišel až k tomu, co potřeboval opravit a vše mi ukázal a vysvětlil,“ podotýká.

V zahradnictví nakonec pracoval tři a půl roku. „Šéf potom vážně onemocněl rakovinou a později zemřel. Firma začala upadat a zaměstnanci si museli hledat místo jinde. Já jsem jej našel v Polysdorfu, kde pracuji už šestnáct let. Na šéfa ale nikdy nezapomenu, na jeho vstřícnost a pomoc,“ vzpomíná se smutkem v hlase šestapadesátiletý muž, jenž v současnosti pracuje jako dělník v jedné velké firmě.

Jít do neznáma

„Toho, co jsem musel překonat, bylo hodně. Když jsem do Rakouska přišel, měl jsem už více než třicet let. Předtím jsem pracoval v Mikulově ve strojírně jako seřizovač, ale za málo peněz. Risknul jsem to, ačkoli jsem měl tři děti, a šel do toho po hlavě. Nejprve s tím, že za hranicemi zůstanu tak rok a trošku si pomůžu co se týče peněz. No a najednou je z toho devatenáct let,“ směje se rodák z Jevišovky, jehož přivedly k myšlenkám o odchodu peníze.

„Největší impuls k hledání místa v Rakousku pro mě byl, když mí kamarádi, kteří odešli za prací hned po revoluci, vydělávali třicet tisíc, kdežto já ubohé tři,“ neskrývá muž.

Že by se na Čechy Rakušané dívali skrz prsty, je podle něj nesmysl. „Se špatnými reakcemi či chováním ze strany lidí nebo zaměstnavatelů jsem se v Rakousku nikdy nesetkal. Důležité je dělat svoji práci dobře a je jedno, jestli člověk pracuje v Česku nebo Rakousku,“ je si jistý Radkovič a svoji tezi uvádí také na konkrétním příkladu.

„Když vrcholila hospodářská krize, tak firma, v níž jsem zaměstnaný, propouštěla šedesát lidí. Většinou z nich byli Rakušané. Já jsem však zůstal. I to dokazuje, že v Rakousku nepanují žádné předsudky vůči Čechům. Naopak. Berou nás jako sobě blízké,“ připomíná šestapadesátiletý rodák z Jevišovky.