Faráři na Břeclavsku dávají nejen rozhřešení, ale i rady při pátrání. Často se na ně obrací zejména Rakušané, kteří hledají svou minulost. Například za poštorenským farářem Vladimírem Langerem chodí cizinci kvůli doplnění rodokmenu zhruba jednou za dva měsíce.

„Právě teď sem jezdí jeden pán, který se chce něco dozvědět o svém původu. Bohužel já mu nemohu pomoci, máme matriky jen od roku 1950. Poslal jsem ho do archivu v Mikulově,“ vysvětlil.

Mnozí se odpovědí ovšem nedočkají ani v Mikulově. „Všechny matriky jsou archivovány v Brně. My máme v některých případech duplikáty matrik, ale těch je minimum,“ poukázal na marné hledání kořenů v mikulovském archivu jeho ředitel Miroslav Svoboda.

„U nás mohou badatelé zjistit informace o svých předcích ze sčítání lidu z roku 1921. K tomu ale musí znát jejich tehdejší adresu,“ dodal.
Ze starého sčítacího aparátu lze vyčíst, kdo všechno na dané adrese bydlel, jaké byl národnosti a vyznání a kolik doma choval dobytka. O svatbách, pohřbech a křtech v Mikulově ale nevědí.

Pro objasnění svého rodokmenu tak cizinci míří do Badatelny Moravského zemského archivu v Brně. Stejně na tom byla i dcera bývalého starosty rakouského Drasenhofenu Huberta Bayera.

„Moje dcera hledala naše předky v archivu v Mikulově i v Brně. Máme sestavený rodokmen asi do roku 1800 a pátráme dál,“ pochlubil se Rakušan, který informace o svých kořenech dostal od rodiny k šedesátinám.

„Pátrání prý bylo jednoduché. Věděli jsme všechna potřebná jména našich předků, teď známe i přesná data narození a úmrtí. Podle nich se dalo hledat dál,“ vzpomněl na netradiční dárek Bayer.

Bez potřebných údajů je totiž pátrání po rodových kořenech marné i v badatelně brněnském archivu. „Archivujeme matriky z celého bývalého Jihomoravského kraje.

Většina badatelů je vybavena jménem svého předka a dohledávají ostatní příbuzné a potřebná data. Bohužel, pokud někdo přijde jen se jménem, jak ho někde slyšel, a s místem narození Morava, nemůžeme mu pomoci,“ objasnila postup při hledání vedoucí Badatelny Moravského zemského archivu Lucie Křížová.

V archivu nejsou k dispozici žádné seznamy jmen či kartotéka. Zájemce o dohledání svých rodinných předchůdců musí znát název místa, odkud by měla příslušná matriční kniha být. „Cizinci často nevědí, ve které lokalitě chtějí hledat. Těm bohužel není pomoci,“ podotkla Křížová.

Podle ní skončí většina rodokmenů kolem roku 1750. Hlavně kvůli tomu, že se do rodných listů nepsala jména matek za svobodna.
Do archivu ale míří nejen zvídavci z Rakouska. „Jezdí k nám také Němci, Španělé, Francouzi, anglicky mluvící cizinci i z Austrálie nebo Nového Zélandu.

Hodně dotazů dostáváme z Jižní Ameriky, kde byla početná skupina exulantů,“ nastínila ředitelka. S jazykovou bariérou tu problém nemají. „Většina návštěvníků mluví německy nebo anglicky. Jako my,“ uzavřela.