Jsem slepý. V černých simulačních brýlích mám před očima doslova černo. Na středečním dni otevřených dveří břeclavského TyfloCentra, které pomáhá lidem s postižením zraku, poznávám, jak se cítí lidé, kteří si musí v životě poradit bez něj.

Dostávám do ruky slepeckou orientační hůlku a vydávám se vstříc chodbě. Mám za úkol dostat se až na její konec, jenž je ode mě vzdálený asi dvacet metrů. „Bylo to pro mě hodně nepříjemné. Cítil jsem bezmoc, beznaděj, černo. Rozhodně není o co stát," popisuje své pocity další dobrovolník Petr, který si také vyzkoušel chůzi v černých brýlích s hůlkou v ruce. Představit se celým jménem odmítl.

Já jsem sice bezmoc a beznaděj necítil, ale ze začátku jsem si jistý nebyl. Připadal jsem si jako v jiném světě. Snažil jsem se neustále orientovat podle pravé stěny a před příchodem na konec chodby jsem úspěšně překonal i překážku v cestě v podobě židle, a to z té těžší, tedy levé strany. „Hlavně hůlkou ukazovat před sebou do půlkruhu," mám neustále na paměti.

Postupem času, když jsem si trochu zvykl, se už cítím celkem jistě
a úspěšně se dostávám také ze schodů a zpátky, i když šlo „pouze" o tři schodky.

Ve hře jsem selhal

Napadne mě, že někteří „ostřílení" nevidomí mohou schody, které mají několikrát prochozené, snad i vybíhat. A dostává se mi odpovědi, že tomu tak opravdu je.

Ovšem já si zkouším chůzi nevidomého člověka na chodbě uzavřené budovy bez jakýchkoliv vnějších vlivů. Nejsem na žádném rušném chodníku ve středu města 
a nechystám se přecházet přes přechod s dalšími několika desítkami cizích lidí v úplně neznámém prostředí.

I když i v tomto směru se snaží vedení Břeclavi vyjít nevidomým vstříc. „Na přechodech jsou plasticky vytvarované dlažby, které nevidomým usnadňují orientaci
a upozorňují je na to, že vstupují na silnici. Semafory zase mají zvukový signál, který dává najevo, jestli svítí červená nebo zelená," uvádí mluvčí okresního města Jiří Holobrádek.

V TyfloCentru pak pro nevidomé pořádají pravidelné vycházky, aby jednotlivé trasy následně zvládali sami.

Zkouším i hru pojmenovanou „trojka". A selhávám. Nejenže neuspěji s černými brýlemi na očích, ale dlouho se mi nedaří umístit jednotlivé části na správná místa ani po jejich sundání. „Je zvláštní, že tříleté či čtyřleté děti precizně poskládají díly dohromady mnohem rychleji, než se to zpravidla daří dospělým," srovnává sociální pracovnice Elena Výtisková z břeclavského TyfloCentra.

MICHAL HRABAL