A čím menší děti, tím větší problém. Je mi jich líto z obou stran, neboť mám stále ještě v paměti doby, kdy jsem musela řešit stejnou situaci. Východiskem bylo spojení několika možností. Tábor, vlastní dovolená, babička. Nejlépe jim ale bývalo na vesnici u babičky, mohly zakusit stejnou svobodu jako kdysi já a dodnes vzpomínají, jak ráno vypadly z domu a přišly, až je dohnal hlad či žízeň.
V této souvislosti mne napadá, že naši rodiče si otázku, kam s námi o prázdninách, nepokládali. Měli jsme nejen své povinnosti, třeba chodit na zelené, pást husy, či jinak doma vypomáhat, ale i své krásné úlety, skrýše, nepřečtené knížky, nepokořené stromy a nepřeberné množství her. Vzpomínám si, že dědina byla o prázdninách naráz plná děcek. A Neruda by poznamenal s nerudností sobě vlastní – jak piští a vřeští to lidské smetí… Tak nějak to bylo.
Teď je nejen vesnice, ale i naše ulice pustá a tichá, jako by tam někdo umřel. Měním ve známé písničce slovo kytky slovem děti a zpívám si: Řekni, kde ty děti jsou, co se s nimi mohlo stát? Řekni, kde ty děti jsou, kde mohou být? A dodávám nepoeticky: Přece se nepropadly do země. Na dědině?
Kde by mohly být? Nejspíš sedí doma u televizorů, sledují jeden program za druhým, znuděně komíhají nohama, u toho pojídají brambůrky či jiné lupení. Nebo hrají nekonečné počítačové hry, pořád dokola, dobrovolně uzavřené ve virtuální samotě. Výhodu má tento nešťastný způsob léta jednu, že špatné počasí nevadí.
Začátkem prázdnin se v tisku objevila zpráva, že některé děti, budoucí prvňáčkové, mají problémy s komunikací a nemohou nastoupit do školy. Okamžitě byly zavedeny jakési prázdninové vyrovnávací pobyty, na kterých by se děti naučily mluvit mezi sebou a slyšet se navzájem. Také jedna z možností, kam s nimi.
Měla jsem v dětství kamarádku a prázdniny nám poskytovaly široký prostor pro všechno, na co během roku nebyl čas. Tatínek často kroutil hlavou a lamentoval, že by ho zajímalo, co my dvě si celé dny povídáme, když se ani večer nedokážeme na první pokus rozloučit.
Já už nevím, co jsme si povídaly. Prostě jsme si spolu hrály. Na víly a na princezny, s obyčejnými skleněnými střepy, s čím se dalo. A slov bylo víc než dost.
VĚRA FOJTOVÁ
