Za pravdu, za lidi, něžná revoluce, hlásily tehdy transparenty na břeclavském náměstí před národním výborem, kde byla doslova hlava na hlavě. „Bylo cítit velké odhodlání lidí. A my, fotografové, jsme se snažili tuto změnu ve společnosti zachytit,“ vzpomíná na den, který podtrhl tehdejšímu režimu nohy, břeclavský fotograf Karel Čepera.

„Bylo to velmi zvláštní, nikdo nás neomezoval. Najednou jsme se nemuseli nikoho na nic ptát. Mohli jsme fotit bez nějakých překážek a problémů. Bylo jednoduše cítit, že se blíží nějaká změna,“ popisuje listopadovou atmosféru.

Masy lidí sice zaplavily s nadějí na změnu srdce Břeclavi. Nervozita se ale dala krájet, řada těch, kteří chtěli vyjádřit nesouhlas, kvůli strachu svůj manifest zvolnila. Ale našly se výjimky.

„Především ti starší nevěděli, co bude, byli opatrnější. Ze začátku to nebylo tak spontánní. Hnacím motorem byli studenti. Nicméně i starší to pochopili a přidali se,“ všiml si nyní dvaašedesátiletý Čepera, který o situaci pořídil několik více než vypovídajících snímků.

I on, i když se díval po celou dobu skrz objektiv, důležitost manifestu chápal jako projev svobody. „Vzpomněl jsem si na osmašedesátý rok, na to své nadšení, že se něco změní. Jenže tenkrát to ještě dobře nedopadlo,“ zamračí se při pátrání v paměti.