Vánoce pro kočku fungují jako takový adventní pohádkový kalendář. Ke každému dni v Adventu se váže jedna pohádka. „Práce na vydání Karafiátových Broučků pro mě byla splněný sen a opravdová čest. Jsem vděčná, že to klaplo, a že jsme teď mohli ve spolupráci pokračovat,“ říká sympatická mladá žena.

Ilustrovat Vánoce pro kočku v novém vydání pro ni bylo, jak přiznává, trošku složitější. „Bylo to poprvé, co jsem předělávala ilustrace už jednou vydané knížky. Ovšem vzala jsem to jako výzvu. Hned, když si čtu první stránky knížky, začínají se mi v hlavě objevovat obrázky, jak by asi mohly postavy vypadat, a jaké scény by bylo hezké zachytit,“ přibližuje žena, která vystudovala ve Znojmě předškolní a mimoškolní pedagogiku, a která nyní žije s manželem v Černošicích u Prahy.

Když si čte knížku, kterou má ilustrovat, zaměřuje se vždy právě na hledání scén, které by bylo vhodné vymalovat. „Vánoce pro kočku se četly hezky. Rozhodně jsem se u nich natěšila na Vánoce. Myslím, že děti bude bavit hlavně to, že je každá kapitola o něčem jiném, a že se tak mohou těšit na každý den, jaký nový příběh si zase přečtou nebo uslyší,“ láká ilustrátorka.

Práce na knize jí zabrala asi dva měsíce. „Hlavně proto, že mohu momentálně pracovat jen v době, kdy spí můj malý syn. Všechno se mi teď trochu protahuje,“ směje se Konupčíková.

Že se jejím oborem v dospělosti stane právě ilustrace, tušila již od prvního stupně základní školy. „Tehdy jsem si obkreslila snad všechny ilustrované knížky a komiksy, které jsem doma našla. Později jsem začala mít potřebu vytvořit něco vlastního, svým stylem. A tak začala dlouhá cesta v hledání se a zkoušení různých technik, až jsem si začala věřit natolik, že jsem si založila stránky na sociální síti Facebook, kam jsem vkládala své výtvory,“ vypráví Jihomoravanka.

V sobotu se v Lanžhotě konal výlov rybníka Kout.
Lososa nemají, čertila se malá divačka na výlovu rybníka Kout. Podívejte se

Budoucí kariéru odstartovaly právě sociální sítě. „Oslovila jsem ty správné lidi, a tak jsem se mohla začít živit tím, co mě baví úplně nejvíc,“ usmívá se Konupčíková.

Než se stala ilustrátorkou na volné noze, pracovala v témže oboru, ale jako zaměstnanec. „Samozřejmě mi to začalo po čase nějak nesedět. Největší impuls přišel ale od manžela, který viděl, že je má tehdejší práce trochu nesmyslná, a že bych vlastně mohla malovat sama na sebe. Dala jsem výpověď a s děsnou nervozitou přijala pár prvních zakázek. Tehdy se to vlastně okamžitě rozjelo. Nebyl měsíc, kdy bych neměla zakázku, a vždy jsem si vydělala tak akorát, abych ty začátky nějak zvládla. Měsíc od měsíce jsem pak měla víc a víc zakázek, a pak už jsem musela i odmítat, abych vůbec to vše stihla do termínu odevzdat,“ pokračuje ve vyprávění Konupčíková.

Zpočátku se zaměřovala na obrázky na přání. „Lidé mi poslali fotku a příběh, jak by si přáli postavy na fotce vymalovat. Byla to často zábava, ale hlavně mě bavilo dělat, co mě baví. Docházelo mi, jak moc jsem vděčná, za to, že můžu žít z toho, že maluji. Mým snem bylo vždy malovat, ale také ilustrovat knížky. Takže jsem oslovila nějaká nakladatelství, až se mi jedno ozvalo rovnou s nabídkou spolupráce. A pak už to šlo ráz na ráz,“ vzpomíná na svoje začátky žena, která v Moravském Žižkově strávila patnáct let života.

V těhotenství přestala z opatrnosti přijímat malé zakázky s obrázky na přání a nechala si jen knižní spolupráce. „Teď už to je druhý rok, co takto pracuji, a docela mi to tak vyhovuje. Většinou mám dost času na vytvoření ilustrací, a tak díky tomu mohu zvládat práci i s miminkem,“ srovnává.

Pavlík Lacina, hoch z Velkých Pavlovic na Břeclavsku, a zároveň hrdina, který vyhrál svůj boj nad zákeřnou leukémií, vyzývá dobrovolníky, aby se nebáli a zapsali se do registru dárců kostní dřeně.
Chlapec přepral leukémii. Nyní ve videu vyzývá dárce, aby pomohli malé holčičce

Když jí zbude čas, ráda vyšívá, plete a studuje kroje. „Ráda si kreslím jen tak sama pro sebe, nebo vytvářím něco synovi. Momentálně mu došívám adventní kapsář. Hrozně mě baví vymýšlet mu zábavu a trávit s ním čas. Jezdíme na kole a chodíme na procházky. Je inspirující vidět, jak malý člověk poprvé objevuje pro mě už obyčejné věci,“ vyznává se sympatická maminka.

Přestože žije v Černošicích u Prahy, Moravský Žižkov je její srdeční záležitostí. „Kdybych mohla, hned bych tam bydlela, ač jsem jako malá spíš snila o životě ve městě. Od odchodu na střední školu mám k Žižkovu stále blíž. A také je jednou z mých velkých inspirací. Mé vzpomínky na dětství s rodinou a spolužáky, folklorní tradice, historie vesnice. To všechno mě vrací do rodného kraje a inspiruje k malování své volné tvorby. Mám ráda park před školou, Chalúpky, cestu na Babušák a kolem rybníka, taky těch pár starých domečků, které ještě nikdo nestihl zbourat, a samozřejmě humno mých prarodičů a můj rodný dům,“ usmívá se zamyšleně Konupčíková, která si do nového roku dává pauzu.

Po Vánocích ji čeká práce na další knize a také ještě jedno malé miminko. „Mám víc, než jsem si kdy mohla vysnít, a všechno další navíc je velké požehnání. Jsem opravdu vděčná za život, který mám,“ dodává ilustrátorka.