Rozhovor byl k přečtení v Týdeníku Ústecko, který vyšel v úterý 15. října. Zbigniew Czendlik odpovídal v rozhovoru uvolněně, až se na mysl reportéra vybavila věta jednoho jeho přítele-ateisty. Ten na adresu známého církevního hodnostáře před časem prohlásil: „Kdyby byli všichni faráři jako Zibi, klidně bych začal chodit do kostela.“

Na tuhle otázku asi odpovídáte často, ale přesto se zeptám: Kdy jste se rozhodl pro službu církvi?
Tím rozhodujícím okamžikem asi byla návštěva Karola Wojtyly tehdy už jako papeže Jana Pavla II. u nás v Polsku. To bylo v roce 1979 a pro Poláky šlo o významný okamžik. Moji rodiče si kvůli tomu dokonce tehdy koupili sovětskou barevnou televizi „Rubín 714 D“, aby mohli návštěvu papeže sledovat v barvě.

Ve společnosti tehdy docházelo k uvolnění nejen politickému ale i náboženskému. Možná ještě i pod vlivem té celospolečenské euforie ze zvolení Poláka nejvyšší hlavou církve jsem po gymnáziu složil zkoušky na kněžský seminář v Katovicích

Jak jste se vlastně dostal do Čech a jak vás přijala česká společnost, o níž je známo, že v ní vztah k náboženství není zdaleka tak zakořeněn jako v Polsku?
Když budu upřímný, po příchodu do Čech jsem cítil jisté rozpaky ze strany českého obyvatelstva. Ale nikoli ve smyslu nějaké národnostní nevraživosti, spíš jisté nedůvěry a dlužno říci, že oprávněné. Vždyť já tehdy o historii tohoto kousku země vůbec nic nevěděl, což je vždycky u cizince vnímáno jako jistý handicap.

Ale přišel jsem mezi věřící, kteří mne přijali velmi vřele, a počáteční rozpaky ze vztahů s českým prostředím se velmi brzy rozplynuly. Po roce mě pak biskup přeložil už na samostatnou farnost do Lanškrouna, kde už jsem šestadvacet let. Když se mě někdo ptá, jak dlouho už působím právě v Lanškrouně, tak odpovídám: Už šestadvacet let tam kazím lidi a oni ne a ne se zkazit…

Přece jen jste vnímán o mnoho „civilněji“, než většina vašich kolegů z katolické církve. Myslíte, že k tomu přispívá i české prostředí, a že v Polsku byste možná k věřícím přistupoval jinak?
Byl bych pošetilý, kdybych si o sobě myslel, že můžu jakkoli ovlivňovat zdejší prostředí a lidi nějakým mentorováním a poučováním. Prostředí kolikrát ovlivňuje a přetváří více mně.

České prostředí mne přetvořilo do té míry, že řada mých přátel mi i přes můj výrazný akcent v řeči říká: „No ty už jsi takovej ten Pepík…“ Chcete-li poznat své prostředí a lidi, musíte s nimi splynout, otevřít se jim. Představa, že s lidmi cokoli zmůžete z pozice role jakéhosi nadřazeného misionáře, je mi opravdu vzdálená, a myslím, že ani nemůže dobře fungovat.

Myslíte tedy, že se vám podařilo oslovit Čechy právě tím, že jste řekněme nekonvenční, což Čechy asi oslovuje víc než konzervativismus?
Abych řekl pravdu, sám se za konzervativního do jisté míry považuji. Jsem třeba milovníkem staré dobré „konzervativní“ Anglie, ctím tradiční hodnoty. Určitě mám v úctě i tradiční pojetí společnosti a rodiny. Takže jak vidíte, v tomto smyslu jsem konzervativní až dost.

Ta moje nekonvenčnost nejspíš bude ve způsobu, jakým právě ony tradiční hodnoty přibližuji lidem. K narozeninám jsem nedávno od svých přátel dostal krásně graficky vyvedenou vizitku, na níž je ručně napsáno: „Zbigniew Czendlik, rozkošný rebel“. Tak jestli jsem vnímán jako rozkošný rebel, nemůžu proti tomu nic mít a moc mě to těší.

Že v téhle funkci imponujete Čechům, je docela pochopitelné. Ale jak vnímají vaši pověst „rozkošného rebela“ vaši nadřízení?
Víte, jednou se kdosi ptal pana kardinála Duky: „A co si myslíte o tom Czendlikovi? Neohrožuj tak trochu pověst Církve svaté?“ Kardinál se zamyslel a odpověděl: „Jeden Czendlik pro českou církev není problém, ale kdyby takových bylo deset, to už by problém byl.“ (smích) Ale to byla samozřejmě nadsázka. Musím říct, že se svými nadřízenými žádné problémy nemám. Jsem vůči nim loajální a žádných excesů a extrémních činů se opravdu nedopouštím. Snažím se jen být přirozený a lidský. A to je přece základ veškeré komunikace mezi lidmi a taky základ úspěchu práce s lidmi.

Dovolím si osobní otázku nechybí vám rodinný život?
Odpovím vám upřímně víte že chybí? Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že bych asi nenašel ženu, která by to se mnou vydržela a které bych nějakým způsobem neublížil. Víte, ono v pětapadesáti má člověk už určité návyky, a já se nemůžu zbavit pocitu, že bych se je snažil své partnerce taky nějak „vnutit“, měl bych tendenci podřizovat její potřeby těm svým. Takže žena, která by tohle všechno akceptovala, by musela být svatá. Jenže já si zase světici vedle sebe nedovedu představit, protože by to byla hrozná nuda…

Nedivte se, že takhle mluví kněz. Takhle mluví především člověk.

Myslíte, že se někdy přístup katolické církve v tomto ohledu změní a ona už nebude lpět na celibátu?
Změny v církvi probíhají a já nevylučuji, že jednou může přijít něco jako „zdobrovolnění“ celibátu, za což bych se přimlouval.

Přejděme teď od celibátu k ostatním problémům tohoto světa. Měřítkem úspěchu jsou materiální výdobytky. Nemáte pocit, že se poněkud ztrácí právě ten duchovní či spirituální rozměr života? 
Víte, já spiritualitu nepovažuji za něco, co stojí kdesi v astrálních rovinách vesmíru, něco, co k nám přichází ze světa „za zrcadlem“ z jakéhosi nadpřirozeného světa. Ačkoli jsem kněz, mám v tomto ohledu poněkud pragmatický pohled. Já spiritualitu vidím například v tom, co dokážeme udělat jeden pro druhého. Je to pro mne výraz vztahu jednoho k druhému, k sobě samotnému a ke světu, který mne obklopuje. Možná ze mě mluví i hluboce zakořeněné sociální cítění.

Jako jeden ze zásadních problémů tohoto světa je vnímán i střet dvou náboženských systémů křesťanství a islámu. Jde opravdu o problém, který může vyústit v nějaký vážný konflikt?
Musíme si uvědomit, že náš pohled na problém islámu je silně ovlivněn médii a díky tomu vnímáme islámské země prostřednictvím událostí na Blízkém Východě nebo událostí kolem izraelsko-palestinského konfliktu. Ale svět je daleko větší a pestřejší. Znovu jsem si tuhle skutečnost uvědomil například při své návštěvě ostrova Mauricius.

Vezmu si taxíka, a najednou jsem zůstal v údivu zmaten, protože taxikáři se na zpětném zrcátku houpal růženec, pod ním seděla soška Buddhy. Ptám se tedy řidiče, zda je křesťan nebo hinduista. On odpověděl, že hinduista. „A co ten růženec?“ ptám se. „To je pro štěstí“, odpovídá on. Na cestě zpět jsem si vzal znovu taxíka, a podobná situace. Jen řidič byl tentokrát křesťan a pro štěstí měl toho Buddhu. Asi tušíte, co tím naznačuji. Všechno je o toleranci.

Poslední otázkou náš rozhovor trochu odlehčíme. Jste oblíbený mezi svými farníky, zasloužil jste se o záchranu kostela, věnujete se péči o náhradní rodiny. Co plánujete v nejbližší době?
Abych pravdu řekl, začínám si plánovat důchod (smích). Ale ne, vážně, já nejsem zrovna plánovací typ. Přijímám události v životě jako výzvy a snažím se věci dělat jak nejlépe umím. Mohu říct, že se cítím spokojen. Mimochodem, říká se, že do padesáti bychom měli pracovat na svém jménu, a po padesátce by už naše jméno mělo pracovat za nás. Mám dojem, že i tohle se mi splnilo. Vždyť se podívejte lidi si přečetli jméno a prostě přišli. Je jich zase plný sál a já se na ně už moc těším…

Zbigniew CZENDLIK
• Zbigniew Czendlik, řečený Zibi, je římskokatolický kněz. Teologická studia absolvoval v Katovicích a ve Varšavě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1989 a o tři roky později přišel do Čech. Nejprve do Náchoda a v roce 1993 do Lanškrouna.
• Je aktivním sportovcem, hrával fotbal, dnes se věnuje golfu. Známý je i v mediálním světě a showbyznysu.
• V roce 1995 poprvé žehnal koním a jezdcům startujícím ve Velké pardubické a je pravidelným účastníkem dostihových mítinků v Pardubicích.

Pavel Mészáros