Potkal ho podobný osud jako ostatní disidenty, které často osobně znal. Mezi nimi byl i Václav Havel, Miloš Forman nebo Pavel Landovský. Ve Vídni žije třiapadesátiletý muž dodnes. Na chalupu ale jezdí k moravským hranicím do rakouského Neuruppersdorfu. A na pivo zajde i do nedalekého Nového Přerova.

Jak jste se dostal k Chartě 77?

Znal jsem se s disidenty. Jezdili ke mně do Chomutova. Byla nás parta asi dvou set lidí, která objížděla koncerty po republice. Scházeli jsme se na vystoupeních Plastic People. U nás v domě přespávalo i šedesát lidí. Měl jsem přezdívku Zapa – Zapík z Chomutova.

S kým jste se tehdy znal?

Přes Chartu jsem se seznámil s Václavem Havlem. Na Hrádeček jsem k němu ale nejezdil. Znal jsem se i s Milošem Formanem. Ve Vídni, kam nás oba vyhostili, jsem se seznámil s Pavlem Landovským. Do Chomutova ke mně jezdil třeba Jiří Chmel, Miroslav Skalický, Jaroslav Jeroným Neduha z Plastic People nebo Dáša Němcová.

Kontrolovala vás policie?

Scházet se nebylo moc lehké. V pátek vždycky přijeli policajti a zakázali nám to. Nebo když měl být v Praze koncert, tak nám nepovolili tam odjet. Na nádraží kontrolovali občanky. A když jsem šel z práce, už na mě čekali před fabrikou. Když jsem je nepozdravil, hned jsem dostal.

Kdy jste se musel vystěhovat?

Až tři roky po tom, co jsem podepsal Chartu. Mezitím jsem ale zažil i výslechy a šikanu. V osmdesátém roce mě poslali do Vídně. Tam jsem našel i svoji druhou manželku.

Litujete toho, že jste musel z Československa odejít?

Dneska už ne, ale dřív mě to mrzelo.

Emigrovalo po Chartě hodně lidí?

Ano, protože jinak by je zavřeli. Dali nám vybrat. Buď se vystěhujeme, nebo půjdeme do vězení. Koho zavřeli, toho děti neměly šanci studovat.


Kdy jste se podíval poprvé zpátky do Čech?

Až po sedmnácti letech. Už jsem skoro neuměl česky. Moje žena se mnou totiž mluví německy. Trvalo mi dlouho, než jsem se do toho dostal zpátky.

Jezdíte do České republiky často?

Byl jsem tam zatím jen třikrát. Mámu nemám, tátu jsem nikdy neviděl. Vyrůstal jsem u babičky, a ta už umřela. Jinak mám v Čechách už jen pár známých.

Koho jste při emigraci v Čechách nechal?

Chodil jsem s přítelkyní, které hned sebrali pas, aby také neutekla. Ale stejně měla kvůli mně potíže. Zůstala v Čechách. Už jsem ji potom neviděl. Slyšel jsem, že se vdala.

Jak jste utíkal přes hranice?

Neutíkal jsem. Policajti mě doprovodili až na nádraží. Nejdřív jsem ale musel za všechno zaplatit. Základní školu, vyučení i to málo, co jsem měl. I oblečení. Ve Vídni na mě už čekal doktor Janýr, který tam hledal disidenty. Tenkrát totiž vídeňský kancléř podepsal, že přijme všechny ty, kteří podepsali Chartu. Měl jsem štěstí, že jsem neutíkal, protože to bych musel jít do emigrantského lágru.

Co na to říkali vaši příbuzní?

Babička, která mě vychovávala, už v té době nežila. A se svojí první ženou jsem se rozvedl už po půl roce.

Takže vás tady kromě přítelkyně nic nedrželo?

Ale ano. Nechtěl jsem pryč. Ale než jít do vězení, tak jsem raději odjel. Ona chtěla jet nejdřív se mnou, ale nemohla se pořád rozhodnout. Bála se, že by už asi nikdy neviděla svoji mámu, tátu nebo bratra. Nakonec zůstala v Čechách. Ještě dva roky potom jsme si psali. Jsem nakonec rád, že se vdala a nečekala na mě.

Setkával jste se v Rakousku s ostatními disidenty?

Scházeli jsme se. Bylo nás tam hodně. Mnozí potom odjelo do Kanady, Ameriky, Austrálie nebo na Nový Zéland.

Jezdil jste za nimi?

Do Ameriky ne. To bylo daleko. Ale jinak ano. Potom jsem se ale trhnul a chodil spíš s Rakušany, abych se naučil řeč.

Uměl jste předtím německy?

Ani slovo. Bylo to těžké.

Byli jste s Pavlem Landovským přátelé?

Ve Vídni ano. Vyhostili nás společně a potkali jsme se na cizinecké policii. Na začátku mi domluvil ve Vídni práci. Jeden jeho známý tam měl antikvariát, a tak jsem mu dělal fasádu.

Jak jste zvládal začátky v Rakousku bez němčiny, práce a bydlení?

Ze začátku jsme dostávali podporu. Práci jsem si našel už za dva týdny. Měl jsem štěstí, že jsem bydlel v penzionu. Matka jeho majitele byla totiž Češka, takže jsem se bez problémů domluvil. Získal jsem od ní práci.

Mohl jste do Čech posílat dopisy?

Ano, ale otevírali je. Posílal jsem domů i balíčky, ty ale otevírali také. Peníze se vždycky ztratily. Zjistil jsem to od známých po telefonu.

Žije se lépe v Rakousku, nebo v Čechách?

Dřív, když u nás byla železná opona, tak jsme si mysleli, že je v Rakousku lépe. Ale ono to vyjde nastejno. Musíme víc pracovat. V Rakousku se hodně zdražuje a je těžké sehnat práci. Hodně mladých žije na ulici. Teď je v Rakousku trend, že si firmy najímají dělníky třeba jen na týden a potom jim řeknou na shledanou. A když seženete práci, tak zase moc neplatí. Lidé dostanou jen o něco více, než je podpora. A tak raději zůstanou doma.

Proč je v Rakousku taková nezaměstnanost?

Velké firmy hledají levné zahraniční zaměstnance. Rakušané za ty peníze nechtějí pracovat, a tak jsou bez práce. Někteří ani nechtějí dělat špinavou práci. To je příležitost pro dělníky z bývalé Jugoslávie a Turecka.

Vnímáte i další problémy?

Nejsou peníze na důchody. Lidé, kteří celý život pracovali, dostanou malou penzi. Když se zvedají ceny, měli by zvednout i výdělky. Ani nájem není laciný. Kdo se dostane do důchodu, měl by si také trochu užít. A ne hned umřít.

Chodíte často na pivo do Nového Přerova?

Byl jsem tam zatím jen jednou, protože když jedu autem, nemůžu pít. Jedině pěšky, ale to je daleko. Jinak bych tam chodil rád. Na novoročním setkání Novopřerovských a Rakušanů jsem byl poprvé. Už jsem o tom slyšel dřív, že se na hranici setkávají. Chtěl jsem tam jít už loni, ale slavil jsem Silvestra ve Vídni.

Jak jste se o setkání dozvěděl?

Řekl mi o tom Emil Hrňa z Nového Přerova. S tím se znám právě z Neuruppersdorfu. Chodí tady k sousedovi do vinného sklípku. Byl jsem tam a nevěděl jsem, že je to Čech. Až jsem potom uslyšel češtinu, a tak jsme se seznámili.

Neláká vás také pěstovat vinnou révu, když teď žijete na jihu?

Ani ne. Je to hodně práce a peněz. Jsem tady ale raději než ve Vídni. Tam je hrozný chaos, tady mám klid.

Manželka sem jezdí s vámi?

Občas. Ona je raději ve městě. Je tam více možností i pro mladé. Mohou jít do kina, do divadla nebo na diskotéky.

Jezdíte na Břeclavsko alespoň na vinařské akce?

Ještě jsem nikdy nebyl, ale rád bych. Jsou ale vždycky v neděli a to už jedu zpátky do Vídně. Líbí se mi i moravské kroje a folklor obecně.

Jaké tradice se dodržují v rakouské obci v příhraničí?

Tradičně se tady setkávají hasiči. Vinaři také slaví ve sklípcích na kopci. Střídají se. Každý z nich má jeden týden otevřený sklípek. Chodím k nim na víno. Jezdí sem i hodně Čechů na kole.

Sledujete dění v České republice?

Ano. Na chalupě mám naladěné jen české programy.

Co říkáte situaci u nás?

Bude to dobré. Konečně jsou hranice otevřené. Každý může dělat, co chce. Mě hned po vyučení nutili, abych vstoupil do strany. Odmítl jsem a začal jsem mít problémy.

Jak nesete, že v Čechách stoupají preference komunistům?

Je to špatné, ale je to tak na celém světě. Za komunistů měli lidé práci. A kdo nedělal, byl zavřený. Ale práce byla. A když se zdražovalo, nikdo si netroufl nic říct.

Co děláte, když jste na chalupě?

Na houby nechodím, protože tu nerostou. Chodím po vinných sklípcích nebo jezdím na kole. A mám také hodně práce na chalupě. Nebo chodím ven se psem.

Plánujete, že se sem na důchod odstěhujete?

Ano. Odtud nemám daleko na Moravu.

KDO JE JOSEF STEHLÍK – RUOFF

Josef Stehlík se narodil v roce 1953 v Chomutově. Vyučil se malířem pokojů. Tomuto oboru zůstal dodnes věrný.
Podepsal Chartu 77. Od té doby jej sledovala Státní bezpečnost, která jej v prosinci 1980 donutila emigrovat do Rakouska.
Osobně se poznal s Václavem Havlem, Milošem Formanem, Pavlem Landovským nebo Jaroslavem Jeronýmem Neduhou z legendární skupiny Plastic People of the Universe.
S první ženou se po půl roce rozvedl. Druhou si vzal v Rakousku a přijal i její příjmení. Mají spolu dva syny.
Už několik let jezdí na víkendy na chalupu k moravským hranicím do rakouského Neuruppersdorfu, který leží blízko Nového Přerova, necelých deset kilometrů.