Když jsme odlétali na návštěvu České republiky, vrcholilo zrovna v Japonsku období dešťů. Po třech týdnech jsme se vrátili do „krásného“ léta. Uvozovky jsou na místě, krásné léto si představuji totiž jinak, asi tak jako to české. Tedy modrá obloha, na ní bílí beránci, rozpálené slunce sice občas nepříjemně píchá, ale člověk se může svlažit zmrzlinou, kofolou nebo vychlazeným pivem.

V Japonsku je v létě nepříjemné vůbec vyjít před dům. Přes den teploty neklesnou pod třicet stupňů Celsia a vzduch je plný vody. Obloha není modrá, má spíše šedou barvu, což je nejspíš způsobené městským smogem. Oblaka může člověk pozorovat přes mrakodrapy jen stěží.

Když slunce svítí naplno, je téměř nebezpečné se na něm delší dobu pohybovat. Ovšem Japonci jsou zvyklí a připravení. Ženu v této době nepotkáte jinak než se slunečníkem v ruce nebo v apartním kloboučku. Slunečníková móda mě dost překvapila, ale nakonec jsem podlehla a také jsem si jedno paraplíčko pořídila. A nemohu si ho vynachválit, je skvělé nosit si s sebou vlastní stín. Jen občas závistivě pošilhávám po ostatních. Mám totiž obyčejný černý slunečník s kanýrkem, na látkový s bohatou výšivkou nebo rovnou celý krajkový nezbývají peníze.

V metru a kavárnách potom člověk potkává muže, kteří v ruce drží pro nás tak strašně zženštilou věc, jako je vějíř. V tomto počasí k nezaplacení. Japonské vějíře jsou vyhlášené svou nádherou. Existují dva druhy. Jeden vypadá jako velká plácačka na mouchy, druhý je nám známá klasika. Většinou jsou vyrobeny z hedvábí přichyceného na bambusová dřívka, často jsou nádherně malované.

Ale úplně každý v tomto vedru, kdy se člověk zpotí, jen co vyjde před dům, nosí miniaturní ručníčky. Těmi si stírá pot nebo navlhčenými chladí rozpálenou kůži.

Každé ráno zažívám před šatní skříní peklo, co si mám obléct, abych se v tom neupekla zaživa a také aby na mém oblečení nikdo nepozoroval, jak moc se potím. Potom mě vyvádí z míry, když potkám mladou Japonku navlečenou v riflích a svetru, to si opravdu připadám trochu divně. Zároveň si říkám, že tohle možná ještě nic není oproti tomu, co nás teprve čeká.

Ale pracovat se v takovém počasí dá docela pohodlně, pokud tedy nemusíte být venku. Každá budova, ba každá místnost je vybavena klimatizační jednotkou, která běží naplno. Jen jednu nevýhodu to má, když člověk vyjde ven, jako by dostal pár facek.

Ti, co pracují venku, pak mají dlouhé polední pauzy, během kterých sedí nebo leží ukrytí někde ve stínu a spí. Snad jedinými stvořeními, kterým toto horké počasí vyhovuje, jsou cikády. Ty vyluzují vysoké ohlušující zvuky celý den i celou noc. A řeknu vám, že v noci je ten řev v kombinaci s teplem občas k zešílení. Na druhou stranu, až budu jednou vzpomínat, jak jsem po nocích poslouchala zpěv cikád, určitě mi nebude znít tak strašně..

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku