Podávám jí ruku. Dívá se na mě svýma upřímnýma velkýma očima. Rozpačitě se rozhlíží po břeclavské synagoze. Občas něco špitne do ucha svému trenérovi. Fenomenální rychlobruslařská hvězda Martina Sáblíková neví, co ji čeká. Jedinou jistotou však je, že se spolu s trenérem Petrem Novákem za několik okamžiků bude moci honosit kromě titulů olympijské vítězky a mistryně světa také Královským řádem rytíře vína svatého Urbana.

„To, že se stanu rytířem vína, pro mě bylo obrovským překvapením. Ale samozřejmě, že si toho moc vážím a těším se na ceremonii. Vlastně ani nevím, co mě čeká. Takový titul skutečně ještě ve svojí sbírce nemám a ani jsem nikdy nevěřila, že se mi jej poštěstí získat,“ říká s úsměvem na rtech sympatická sportovkyně, která si titul vysloužila za vynikající výsledky na poli sportovním.

Pokud by měla možnost, tak by si Sáblíková podle svých slov cenný titul rytíře vína klidně vzala s sebou i na stupně vítězů jako krasobruslařská jednička.

Jak bezokolků přiznává, vztah k tradičnímu jihomoravskému moku má vcelku vřelý. „Víno mám hodně ráda. Občas mi jej trenér dovolí pít. Ale samozřejmě ne, když jsem v plném tréninku,“ uvádí na pravou míru Sáblíková, které po čtrnáctidenní pauze opět začíná období tréninků.

Zpoza ní se ve chvilce vynořuje také její pravá ruka, trenér Novák. „I já mám víno rád. Někdy si jej na oslavu Martininých úspěchů dáváme. Sice se říká, že jsem kruťas a že jí nic nedovolím, ale není to pravda,“ směje se trenér, který si sobotní akci vysloveně užívá. „Když už titul rytíře vína máme, tak jej určitě s Martinou budeme i používat a nosit,“ podotýká Novák.

Pozvání od malíře

Pomalu se přesunuji zaplněnou synagogou. Přicházím k malíři jižní Moravy a majiteli břeclavské Galerie 99 Antonínu Vojtkovi. Právě na pozvání malíře a jeho ženy Jitky totiž dvojice do města přicestovala.

„Martinu a jejího trenéra Nováka jsem pozval i z toho důvodu, že jsem sám býval sportovcem. Navíc Martině, asi jako každý občan republiky, fandím. Je to velká událost, na které jsme pracovali asi rok a půl. Doufám, že jí i trenérovi uděláme radost a že si to všichni užijeme,“ neskrývá nadšení Vojtek.

Současně přiznává, že přemluvit Martinu a jejího trenéra k návštěvě nebylo zrovna jednoduché. „Nejsme schopní dát například auto za milion korun, takže jsme Martině a panu Novákovi nabídli titul. To je něco, kvůli čemu mnozí chodí roky do školy. Tihle dva jej od nás dostanou zadarmo a navíc se mohou pyšnit titulem rytíř vína,“ nechává se slyšet malíř, jenž stejný titul také vlastní.

„Rytířský titul, byť čestný, se uděluje za nějaké pracovní výsledky, za reprezentaci a podobně. Já jej mám taky. Hvězdu jsem si nasadil podruhé a musím říct, že je to hezký pocit,“ sklápí Vojtek oči ke hvězdě, jež mu září na hrudi.

Je krátce před ceremonií a atmosféra ve stánku židovského náboženství pomalu houstne. Synagogou se rozléhají střídavě tóny Břeclavanu a cimbálové muziky Medicimbal.

„Musím říct, že cimbálka je pro nás něčím jiným. Tam, odkud pocházíme, totiž taková hudba není. Myslím, že se to poslouchá docela dobře. Navíc si můžeme i zazpívat,“ nechává se unášet hudbou Novák.

Mezi davy lidí potkávám asi dvanáctiletého chlapce. Jmenuje se Jirka Janák a s dědečkem přijel do Břeclavi z Brna. A to jen proto, aby se setkal se svým vzorem, s fenomenální rychlobruslařkou Sáblíkovou.

„Moc jsem ji chtěl vidět ve skutečnosti. Kdyby to šlo, byl bych rád, kdyby se mi podepsala. Akorát mě překvapilo, že vypadá trošku jinak než v televizi,“ dívá se Janák unešeně směrem ke světové krasobruslařské jedničce.