Píseň Waldemara Matušky Jó, třešně zrály zní po poledni z rádia, ale zaměstnanci a brigádnici Patrie Kobylí myslí na úplně jiné ovoce. Oranžovočervené meruňky visí na stromech a čekají, až je někdo utrhne.
Ruku od pondělního rána natahuje například devatenáctiletý Marek Daniel, jenž přijel se skupinou brigádníků ze Slovenska. „Práce je dobrá, u nás je o zaměstnání nouze. Jezdím sem už třetí rok. Jinde zase sbíráme hrušky nebo hrozny," říká Daniel. Zatímco v minulých dnech slunce nemilosrdně pražilo do všeho, co nebylo pod střechou, tentokrát paprsky vyhlédnou zpoza mraků vždy jen na chvíli.
„Kdyby bylo takové počasí pořád, bylo by to fajn. Při čtyřicítkách je to horší," míní skoro celoživotní zemědělec Rostislav Straka z Morkůvek.
Dobrý kolektiv
Dnes už je sice v důchodě, přesto se do sadu s nadšením vrací. Skládání několik kilogramů těžkých bedýnek plných meruněk vyměnil za odpočinek. „Pracoval jsem tady od roku 1994, kdy se rozpadla zemědělská družstva. Teď už jen vypomáhám. Jsem rád, že tu mohu být s dobrým kolektivem lidí, který se ke mně chová hezky. Je to pro mě jako dovolená v Jugoslávii," vypráví Straka.
close
zoom_in
O chvíli dříve vjel do sadu za volantem traktoru, zatímco skupina brigádníků šplhá po žebříku a plní kýble oranžovými „míčky". Obsah každou chvíli sypou do přistavených bedniček, které muž pečlivě skládá na vlečce. „Jsi šikovný," chválí Straka Daniela, který přináší dva kýble meruněk. „Ono se u toho dá vydržet i to horko," přikyvuje brigádník a míří zpět za skupinou.
Běhání v sadu
Stromy obsypané šťavnatými plody jsou postupně lehčí a lehčí. „Chodíme na půl sedmou a jsme tady až do podvečera," říká zase jedna z žen.
Straka ji doplňuje. „Pamatuji se, že jsme jednou plnili dvě stě vagónů. To byl teprve fičák. Dělalo se i do půlnoci," míní.
Když člověk přijde do sadu poprvé, zakousnout se do čerstvé meruňky je velmi lákavé. A kdyby mohl, zvolil by takové místo i pro schůzky s partnerkou. Sluneční paprsky pronikající mezi zelenými listy a oranžovými plody se k tomu přímo nabízí.
„To já sním ráno jednu a stačí. Vzít si jich více a napít se na to vody, člověk by nestačil ani běhat," vtipkuje Straka.
Ačkoliv mluví o práci v sadu jako o příjemně stráveném dni, těžko by někoho mohlo překvapit, kdyby se trhačům o meruňkách i zdálo.
„Je pravda, že když jsem tady pracovala první rok, stačilo zavřít oči a byla jsem zase mezi stromy. Dnes už ne," líčí žena. Představit se odmítá. Kdyby to šlo, raději by nechala vyfotit jen meruňku a uvést, že sběr začal.
A není to škoda? Vždyť i v sadu lidé práci prožívají. Ať už je teplo, zima nebo prší. Jednoho bolí ruce, druhý žertuje s přáteli a třetí by už radši vyrazil domů, protože je plodů přejedený.
„Nefoťte je, oni jsou škaredí," dodává se smíchem Daniel směrem k redaktorovi Břeclavského deníku.
close
zoom_in
