Je krátce po jedné hodině odpolední. Slunce pálí. Dusot koňských kopyt střídají svižné rockové a country rytmy. „Jezdíme sem s manželem každý rok. Děti už jsou odrostlé, ty to moc nezajímá. Ale my si užíváme skvělou atmosféru, krásné koně a náročné kovbojské soutěže. Jsou hodně o šikovnosti, obdivuji jezdce, jak je zvládají,“ říká Dana Blažejová z Týnce.

Jak přiznává, sama na koni nikdy nejezdila. „Upřímně? Z koní mám respekt. Jednoho ale doma přece máme. Těžšího, tahacího. Manželovi pomáhá vozit dřevo z lesa,“ vypráví s úsměvem sympatická žena.

Moderátor představuje soutěžící jezdce a jejich čtyřnohé parťáky. Je mezi nimi i Simona Horáčková, která do Lanžhota dorazila z Brněnska. „Závodím čtvrtým rokem. Hrozně mě to baví, jsem soutěživý typ. Zpočátku jsem svého koně neměla. Až před dvěma lety jsem si pořídila kobylku. Tak mi držte pěsti, ať to pro nás dobře dopadne,“ vyzývá jezdkyně a pomalu se přesouvá ke startovní čáře.

Ona i ostatní jezdci musejí nejprve prokázat svůj um v ovládání koně. Nechybí ale ani takzvané sranda soutěže jako je převážení vlajky nebo sehnutí se z koně pro klobouk.

Někteří koně cválají, jiní spíše vyklusávají. „Neužeň ho, kovboji!“ ozývá se odkudsi z davu.

„Jak bych mohl? Vždyť my jedeme na efekt, ne na rychlost! Záměrně, abyste neměli rozmazané fotky!“ odpovídá pobaveně jeden z jezdců.

Obdivně s manželkou u dřevěné ohrady diskutuje i Jan Viceník z Čejče na Hodonínsku. „Pravidelně jsme jezdívali na westernové závody v Čejkovicích, což je nedaleko od nás. Bývávaly tam v pískovně. Dneska jsme využili příležitosti a přijeli i sem do Lanžhota,“ prozrazuje Viceník.

Koně však doma žádného nemá. „Chovám jen králíky a holuby. Koně se mi ale moc líbí. A jejich jezdce obdivuju. Myslel jsem si, že to bude jednodušší správně absolvovat připravené soutěže. Vidím ale, že to zase tak snadné není. Kůň má svou hlavu, pro jezdce to není jen tak samo sebou, aby ho poslouchal. Někteří jsou více sehraní, jiní méně. Je to jak u lidí, každý kůň je jiný,“ srovnává s úsměvem muž z Čejče.