Michalica se soudil o rehabilitaci. Marně

Nejvyšší soud v Brně zamítl dovolání čtyřiasedmdesátiletého důchodce Cyrila Michalici. Ten sice jako šestnáctiletý mladík zapálil stoh družstevní slámy v Tvrdonicích, ale po listopadových událostech v roce 1989 žádal o plnou rehabilitaci a odškodnění.

Michalica se brání, že tehdy šlo jen o formu antikomunistického protestu proti kolektivizaci vesnice. Předsedkyně soudu Věra Kůrková sice při čtení rozsudku uvedla, že soud přihlédl ke všem skutečnostem včetně rodinných i společenských poměrů, které k činu tenkrát mladého Michalicu vedly, ale že trestný čin obecného ohrožení, za co byl v padesátých letech odsouzený na tři roky, je trestným činem dosud. ,,Je to všechno fraška. Stohy slámy symbolizovaly na venkově komunistický útlak. Něco jiného by bylo, kdyby můj klient někomu fyzicky ublížil nebo by při požáru shořely tři domy,“ vysvětloval obhájce Milan Kulik.

Ten nyní přemýšlí o podání ústavní stížnosti. ,,Ve výjimečných případech, jako je tento, může soud přihlédnout k takzvanému přirozenému právu,“ uvedl obhájce.

Podle Kůrkové Nejvyšší soud neopomenul morální a politický rozměr Michalicova jednání, avšak v mezích zákona nemohl rozhodnout jinak. „Známe dobu, kdy k činu došlo, i pohnutky, kterého k tomu odsouzeného vedly. On i jeho rodina byli pronásledováni z náboženských i politických důvodů. Byla tu však formální překážka,“ řekla Kůrková. Michalica si prý nikdy včas nepodal žádost o přezkumné řízení podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu.

Vidí jen paragrafy

Cyril Michalica byl rozsudkem rozladěný a poznamenal, že soud nesmí vidět jen paragrafy, ale citlivě přistupovat ke každému případu zvlášť. ,,Vždyť jsme vyplašili jen nějakého zajíce,“ dodal.
U zapálení stohu slámy v roce 1950 byl i Bohuslav Rozsypal z Kostic. Jak říká, za čin, u něhož asistoval, se velmi stydí. Na sedmapadesát let starou událost si dobře pamatuje. „Byli jsme tam celkem čtyři. Mně bylo patnáct, Michalica měl tehdy sedmnáct let. My dva jsme ale ten stoh nezapálili, udělal to Josef Nešpor, který později dělal esenbáka. S Cyrou jsme hlídali opodál ve vinohradě, jestli někdo nejde,“ zavzpomínal Rozsypal.

Když čtveřice mladíků přicházela ke stohu, Rozsypal podle svých slov nevěděl, co bude následovat. „Když se to stalo, byl jsem z toho v šoku. Chtěli jsme dokonce ten oheň i sami hasit,“ uvedl. Celý případ měl asi o čtrnáct dní později zajímavou dohru. Rozsypal strávil čtrnáct dní v učení v Hodoníně, a když se dostal domů, čtveřici výtečníků prý po důkladném vyšetřování přepadl strach, že by mohli skončit ve vězení. „O vyšetřování jsem se dozvěděl dopoledne a odpoledne už jsem šel s jedním kamarádem přes hranice. Až bychom se dostali za ně, měli jsme říct, že jsme to zapálili my,“ svěřil se dnes dvaasedmdesátiletý muž…