Miska plná měkkého srnčího masa, cibule, hodně šťávy, nezbytný chleba a sklenka dobrého vína od rakvických vinařů. Přesně tohle držely stovky návštěvníků sobotní akce nazvané Guláše U Luže, která se konala v Rakvicích u tamních vinných sklepů.

Jedu téměř po čichu, protože vůně dvaceti gulášů se nesla celou obcí. Jen mě trochu matou tamní vinařské uličky. Ale tam, kam jde dav, se vydávám také. A rozhodně jsem nelitovala. „Než jsme začali pořádat Guláše U Luže, měli jsme tady každoročně tradiční košt vín. Ale ten byl už v ohrožení. Právě proto nás napadlo, že bychom to změnili na košt gulášů,“ dozvídám se historii gulášfestu od hlavního pořadatele Aleše Casky.

Mezitím pozoruji, jak týmy z celé České republiky, a dokonce i ze Slovenska krájí zvěřinu a přidávají ji k ostatním surovinám do obrovských kotlů. A začínám mít hlad. Jenže je teprve půl druhé odpoledne a vaření potrvá minimálně další dvě hodiny. Nedočkavců je kolem mě dost. A tak si chvíle čekání krátí v deseti sklípcích. U vstupu každý dostal skleničku a vinaři nalévali to nejlepší, co ve sklepích měli.

„Cílem akce je, aby se lidé nejen dobře najedli, ale také vypili co nejvíce vína. A hlavně se pobavili. Třeba i tancem a zpěvem,“ vysvětluje Caska a ukazuje na plac, na kterém už v rytmu písniček dechové hudby Túfaranky ze Šakvic tancuje pár lidí. Ve sklepě ještě navíc hrajecimbálová muzika Karla Dvořáka z Brna.

Čtyři a dost

Dvě hodiny jsou pryč a u kotlů už se začínají tvořit dlouhé fronty. Rychle si vyzvednu misku se lžičkou a stavím se do té nejkratší. A v zápětí už vím, proč tady zase tolik lidí nestojí. Jazyk mě pálí a maso hned zakusuju chlebem. Hned jak dojím, stavím se do další, tentokrát poněkud delší řady. Spolujedlíci přede mnou ještě oblizují lžičku.

„Přivezla jsem do Rakvic své kamarády z Prahy. Gulášfest se mi totiž líbil už loni. Jsou z toho nadšení, hraje tady moravská muzika, je tady dost vína a ještě se nají,“ usmívá se na mě Gabriela Hrubá z Prahy, která ale vyrůstala v Podivíně. Snědla už tři guláše a rozhodně prý zvládne další.

Já mám teprve druhý. A jsem jedna z posledních, kdo ho u jednoho z týmů ochutná. Kotel je totiž skoro prázdný. I tak se na mě ale kuchař usmívá a snaží se mi dát do misky aspoň pár kousků masa.

A jdu dál. A místo guláše už dostávám do ruky jen chleba se sádlem a cibulí. Někdo totiž uvařil jídlo mnohem dřív, takže se hladoví návštěvníci rychle seběhli a guláše vyjedli. U velkopavlovických Sokolů mají ještě trochu šťávy, takže si navrch přidávám cibuli a jdu si sednout do stínu.

„Zastupujeme tady rakvickou cukrárnu. Náš guláš se asi v ničem odlišovat od ostatních moc nebude, na divočině se moc nedá experimentovat,“ vysvětluje mi Iveta Svobodová a hned dostávám plnou misku. Maso dovařily cukrářky až kolem páté, takže i opozdilci ještě mohli ochutnat. Mám čtvrtý guláš a už to vzdávám. Vítězný guláš ze Studénky už jsem nestihla. Mám dost.