„Dá se říct, že nejbližší vztah mám k hračkám, kterých mám asi pět set. Především pak k panenkám. Ty jsou mojí srdcovou záležitostí. Nejstarší, kterou vlastním, pochází asi z roku 1890,“ vypráví se zaujetím v hlase sympatická Břeclavanka s tím, že mnohé hračky u ní našly domov už před více než čtyřiceti lety, kdy je začala sbírat.

Jak dodává, hned po panenkách si nejvíce cení starého dřevěného obchůdku. „Pochází z Brna z jednoho měšťanského domu. Je zhruba z období první republiky. V šuplících má dokonce ještě imitace pytlíků s moukou nebo cukrem. Byla u něj také krabička s kávou. Když k ní přivoním, i po takové době je z ní ještě káva cítit,“ sklání se nad šuplíkem žena.

Místnost ve svém vetešnictví, v níž má kromě obchůdku i medvídky, kolébku, vláčky, cínové vojáčky, autíčka nebo kočárky, by chtěla Klonová v budoucnu předělat na galerii hraček. „Ozdobit bych ji chtěla fotografiemi s dětskou tematikou, kterých se mi ve vetešnictví také hodně sešlo,“ nechává nahlédnout do svých plánů Břeclavanka.

„Zdaleka nemám ve vetešnictví vystavené všechny věci, jež se mi za ta léta podařilo objevit. Obrovské množství mi jich doma zbývá schovaných,“ podotýká žena, která svojí vášní ke starým věcem nakazila dokonce i manžela.

„Můj muž říká, že kamkoliv odjedeme na dovolenou, on s dcerou chodí po památkách a obdivuje krásu měst, v nichž právě jsme. Já podle něj oproti tomu zalezu do vetešnictví a obdivuji starožitnosti. Manžel dokonce tvrdí, že místo, kde strávíme dovolenou, vybíráme podle toho, jestli se v jeho okolí nachází nějaké vetešnictví. Ale to není pravda,“ směje se čtyřiapadesátiletá Klonová.

Manžel jí fandí

Ta také dodává, že jí však manžel i přes časté popichování fandí a pomáhá v tom, co je jí zároveň radostí i prací. „Dá se říci, že jsem do svojí vášně ke všemu starému zapojila celou rodinu. Jen dcera zřejmě v mých šlépějích nepůjde. Vztah ke starožitnostem nemá, ale mě chápe,“ říká majitelka vetešnictví.

Poznamenává také, že její blízcí mají usnadněnou práci, když jí vybírají narozeninový dárek. „Vědí, že mi největší radost udělají starým kafemlejnkem, kuchyňskými vahami nebo kolébkou z dob Rakouska–Uherska,“ rozplývá se sympatická Břeclavanka, pro níž je nejdůležitější dělat lidem radost.

„Vážím si toho, když ke mně do vetešnictví lidé přijdou, popovídají si se mnou, dají si kávu a porozhlédnou se po mém obchůdku. Vetešnictví není byznys. Je to láska,“ přirovnává.