Antina Kästner odmalička miluje folklór a cokoliv, co s ním souvisí. „Už když jsem byla dítě, chodila jsem v kroji a lákalo mě vše spojené s touto tradicí,“ usmívá se. Bohužel jen na chvíli, protože si zase hned vzpomene na příkoří, kterého se jí od Vrbických neustále dostává.

„Jen proto, že mám i německé občanství, se proti mně minulý rok postavila půlka dědiny. První stárka přece nemůže být NeVrbečanka. Dostaly jsme dokonce s babičkou anonym, ve kterém stojí černé na bílém, že normálnímu Vrbečákovi nemůže být přece jedno, jestli má být nějaká Němka stárkú, to by byla hanba a potupa celé dědiny,“ říká už smířeně.

Antinina maminka k tomu doplňuje, že jí taky není zrovna příjemné, když ji jeden starší pán zdraví „Heil Hitler“. „Je to jako v blázinci. Vůbec nechápeme, oč místním jde. Jen kvůli tomu, že jsem se provdala do Německa, přece nemusím poslouchat takové věci,“ kroutí Marie Kästner hlavou. To, že její dceři Vrbičtí dokonce vyhrožovali, bere už s nadhledem.

Obě dvě se shodují na tom, že se alespoň projevila pravá nátura některých obyvatel Vrbice. „Stárkovat teď už nechce skoro nikdo, protože pár lidí nemá co jiného na práci, než se pídit po tom, kdo je rodilý Vrbečák. Pokud vám najdou v rodokmenu něco jiného, máte problém. Zhruba asi tak stejný, jako když by vás viděli se mnou mluvit,“ odkrývá někdejší stárka pozadí vrbické tradice.

Přitom si pročítá jedno z loňských čísel vrbického Obecního zpravodaje. V něm popisují Antinini bývalí dobří známí důvody, proč bojovali za čistotu tradice. „Stárkování je krásné privilegium, které patří Vrbečákům, proč si ho nechat vzít? Je tady naděje, že naše tradice zůstanou zachovány,“ píše se v článku podepsaném vrbickými zastánci tradic.

Nejsou hody jako hody, mladí tradice mění


zamyšlení k tématu