Na náměstí přijela Veřejná bezpečnost, z reproduktorů je slyšet Internacionála. Mikulov se v pátek vrátil o více než dvacet let zpátky. Do časů, kdy na hranicích obehnaných drátem umírali lidé, kteří toužili po svobodě.

„Jsem za toto připomenutí dřívějších poměrů rád, přestože patřím k těm, kterým se za minulého režimu příčilo to neustálé připomínání nejrůznějších výročí. Když ale dnes slyšíte hlasy, že to vlastně tak špatné nebylo, je důležité vracet lidem paměť,“ přivítal včerejší happening při příležitosti dvaceti let od pádu železné opony starosta Mikulova Rostislav Koštial.

On sám si tuhý režim na česko–rakouské hranici velmi dobře pamatuje. Bydlel totiž v jednom z posledních domků na okraji Mikulova. „Jako zemědělci jsme s pozemky v blízkosti hranice měli neustále problémy. Vzpomínám si i na několik pokusů o útěk. Na vlastní oči jsem například viděl Tatru 813, která se pokusila prorazit závoru,“ vzpomíná Koštial.

Také proto se i město Mikulov připojilo k občanskému sdružení Paměť a společně připravili na zámku páteční konferenci nazvanou Nezapomeň na stěnu smrti. S pokračováním na náměstí a také večerním koncertem dříve zakázaných písničkářů.

Dalším tahákem byl takzvaný hrušecký tank, který se po letech vrátil z Prahy na jižní Moravu. V pátek ho obdivovaly desítky lidí na nádvoří mikulovského zámku.

Tank s tyčí na zvedání drátů místo hlavně si na přelomu let 1969 a 1970 doma vyrobil Vladimír Beneš z Hrušek. Sám. Zaměstnanec Gumotexu v něm chtěl společně s manželkou a čtyřmi dětmi prorazit u Sedlece do Rakouska.

„Nikdo o tom nevěděl, ani já. Tajil to do poslední chvíle. Manželku přivedl do dílny až večer před odjezdem. Řekl jí: Pojď, Mařenko, dneska pojedeme do Ameriky,“ vyprávěla sestra Milada Buršíková.

Benešovým se ovšem útěk nepovedl. Tank dojel kvůli chybě v dobíjení jen k Břeclavi. Beneš ovšem ještě ten samý večer prchl přes dráty do vysněné Ameriky sám. Prvního listopadu tam zemřel.

„Měl zlaté ruce. Přijel jsem se na ten jeho tank po letech podívat. Naposledy jsem ho viděl dva dny před odjezdem, kdy mě jako kamaráda sám zavolal. Pomáhal jsem mu foukat kola,“ prohlížel si obrněnce František Čapka z Hrušek.