S úctyhodnou stovkou to možná nejde až tak dohromady. I když jí nohy už úplně neslouží a musí hodně odpočívat, po domě se stoletá prababička dokáže pohybovat s pomocí chodítka sama.

„Skromná, pracovitá a starostlivá ženská, která do osmdesáti let pracovala a celý život si odříkala, aby svým dětem dala to, co potřebovaly,“ tak vidí svou prababičku její pravnuk Jaroslav Chrenka.

Anna Chrenková, rodačka z Moravské Nové Vsi, která se tam narodila 10. března před sto lety, neměla prý vůbec jednoduchý život. Přesto přežila všech svých sedm sourozenců. Pochovala už ale také jednoho ze svých synů a manžela. Bylo jí v té době jen šestatřicet let a doma měla tři malé děti. O ty se už pak po smrti muže starala sama.

„Nikdy jsem se už nevdala. Manželství nebylo ideální, a tak jsem raději zůstala sama,“ rekapituluje. Při vzpomínce na to, jak v jejích čtyřech letech vypukla 1. světová válka a ona i jejích sedm sourozenců neměli tenkrát ani co jíst, se Anně Chrenkové po tváři kutálejí slzy.

„Chodili jsme tehdy na pole, a jak dozrávalo obilí, tak jsme ta zrníčka jedli,“ vzpomíná roztřeseným hlasem stoletá oslavenkyně. Jedním z lidí, na kterého nikdy nezapomněla, byl i její stařeček.

„Pekl nám za války na plotně patenty z otrub, a tak jsme vyrůstali,“ popisuje těžké období svého dětství, kterému dnes už lidé jen těžko věří.

Anna Chrenková vzpomíná také na to, jak jako děti spávaly na staré peci a jak starší sourozenci odcházeli sloužit do Vídně, aby se rodina protloukla.

„A když už jsem měla svoje děti, taky to nebylo lehké. Starší syn se musel postarat o malou sestřičku. Měla tenkrát vlasy po pás a on jí vždy ráno musel uplést copy,“ usmála se při této vzpomínce Anna Chrenková.

I ve sto letech se každý večer pomodlí růženec. Ráno pak její první myšlenka patří nejmenším pravnoučátkům.

„Čtyři roky jsem nebyla venku, a tak jsou už moje jediná radost,“ vzkazuje jim jejich prababička.

„A tento malý, to je moje zlatečko. Poslední chvíle života mi už osladí jenom on,“ ukazuje pyšně na fotografii tříletého pravnoučka Vaška.