„Já sním všechno, nejsem vybíravá. Někdy mi to nejde, tak jím méně. Maso mi chutná pořádně prorostlé. Libové sice taky sním, ale není to ono. Ze sladkostí potom nikdy neodolám hořké čokoládě. Všeho mám dostatek, dcera mě totiž dobře zásobí,“ dráždí myšlenkami na dobroty chuťové buňky stařenka.

V této souvislosti také vzpomíná na doby svého mládí. „Kdysi bývaly v Břeclavi jarmarky. Dřevěné stoly s nejrůznějšími věcmi vedly podél celého náměstí. Mohli jsme si ale dát jen pálený cukr obalený v máku za dvacet halířů. Turecký med za pět korun byl totiž drahý. Ale nám chutnalo i tak,“ usmívá se mile Starobřeclavanka, jež ve svém věku popíjí už jen vodu.

„Dříve jsem měla ráda i pivo. Pracovala jsem v mládí dokonce dvě sezóny jako výčepní na Radhošti na Pustevnách, kam jsem se dostala díky sestře kuchařce. Dneska už je na mě ale pivo moc hořké. Raději si dám vodu z kohoutku,“ vyzdvihuje stoletá žena.

Nejspokojenější však byla, když pracovala po vychození školy v roce 1925 jako služebná v Břeclavi u židovské rodiny.

„Byla jsem tam šest let a měla jsem se tam výborně. Paní, u které jsem byla zaměstnaná, se ke mně moc dobře chovala. Protože měla jen jedno dítě, tak toho dávala hodně i mně a mým pěti sourozencům. Teprve u nich jsem poznala, že kromě koňského buřtu existují i salámy a šunka,“ vypráví maminka, dvojnásobná babička a trojnásobná prababička.

Ráda čte

Druhá světová válka se však nevyhnula ani těmto pro ni tak důležitým lidem. „Páni špatně skončili. Nejdříve je odvezli na kostickou váhu a pak do Podivína, kde byli ubytovaní ve stodole a nemohli ani ven. Nakonec je transportovali do polské Osvětimi, kde zemřeli v plynové komoře,“ říká se smutkem v hlase stařenka, která si stále snaží udržovat bystrou mysl.

„Celé dny čtu. Nejraději mám Večery pod lampou. Tam je vaření, rady, kosmetika a uprostřed nějaký románek. Pokud jsou knížky drobným písmem, musím si na ně vzít lupu po mamince. Ale brýle nepotřebuji. Vidím dobře. Jen sluch mě trápí. Když se dívám na televizi, neslyším, co říkají a musím si to dovtípit,“ překvapuje čilá žena, kterou ani v tak pokročilém věku netrápí žádné závažnější zdravotní potíže.

„Zdraví mi, díky bohu, slouží. Jen před necelými třemi lety mi doktoři operovali kyčel,“ povídá Starobřeclavanka, která má i ve sto letech v oblibě procházky na čerstvém vzduchu.

„Teď v zimě, když je náledí, se však procházkám vyhýbám. Vždycky se trošku okolo domu projdu, když je venku tepleji,“ doplňuje Klimovičová, které na současné době vadí snad jen politika.

„Tato doba se mi moc líbí. To proto, že se mám výborně. Stará se o mě dcera. Politika mi ale vadí, raději ji nesleduji. Už můj tatínek říkával, že čert politiku začal, ale také ji nemiloval!“ směje se čiperná stařenka, jíž největší radost dělají potomci.

„Mám z nich velkou radost. Ze všech. Pravnuci jsou chytří a hodní. Jsou mojí radostí, co jiného už na tom světě mám?“ podotýká žena.