Jakých těch pětadvacet let pro vás bylo?
Dalo by se říct, že dlouhých, ale… Strašně rychle to uteklo. Současná práce městské policie se vůbec nedá srovnat s dobou, když jsem nastupoval v roce 1992. Vývoj byl velmi progresivní. Bylo to dlouhé i krátké zároveň.

Minimálně vás to tedy bavilo.
Určitě. Kdyby mě to nebavilo a nenaplňovalo, skončil bych. Je to stres, nervy. Zvlášť, když mám na starosti hlídky. Stresu se nezbavíte. Nebýt do toho – nechci říct až zažraný – nevydržel bych.

Vždycky jste chtěl být strážníkem či policistou?
Jako dítě jsem nic vyhraněného neměl. Po revoluci jsem se rozhodoval, jestli půjdu k policii státní či městské. Vyhrálo to druhé.

Proč?
No proč… Tehdy byla u státní policie zelená uniforma, která mě odrazovala. Byl jsem dva roky na vojně, takže jsem si přinesl spíše negativní zkušenosti.

Co vás vůbec táhlo k bezpečnostním složkám?
Byl jsem velký sportovec, hodně jsem posiloval. Dělal jsem kulturistiku. Měl jsem fyzické dispozice a navíc jsem neměl rád lidi, kteří dělali trestnou činnost.

Co pro vás uniforma znamená?
V podstatě už mi ani nepřijde, že ji mám.

Před několika měsíci jsem stejnou otázku položil vašemu veliteli, který mluvil o cti a odpovědnosti. Máte to stejně jako on?
Odpovědnost určitě. Ale za pětadvacet let je to pro mě standard.

V civilu se cítíte nesvůj?
To zase ne.

Kdy naposled jste chtěl s touto prací skončit?
Je pravda, že pár takových chvil bylo. V současné době ale ne. Za nynějšího velitele se městská policie rychle vyvíjí. Skončit jsem možná chtěl před deseti lety.

Co bylo důvodem? Co se vám nelíbilo?
Konkrétní být nechci.

Byly to provozní věci?
Taky.

Zástupce velitele břeclavských strážníků Libor Büchler.

Dnes jste už více v kanceláři než na ulici. Nechybí vám terén?
Vůči podřízeným strážníkům cítím něco jako dluh. Dostávám se do terénu velmi zřídka. Ano, občas chybí.

Jak dlouhou dobu jste venku strávil?
Pořádkovou jsem dělal dva tři roky, pak jsem se stal na x let velitelem směny. No a potom jsem přešel na zástupce velitele celé městské policie.

Jaký je život řadového strážníka?
Normální, jako u jiného člověka.

Myslím to tak, že se skoro denně dostáváte do emočně vyhrocených situací. Většinou s lidmi řešíte nepříjemné věci. Je to po psychické stránce vyčerpávající?
Určitě. Hodně lidi, kteří se k nám dostanou, po roce dvou odchází. Každý na to náturu nemá. Někteří lidé totiž křičí, už když vidí uniformu.

Co podle vás v duševní výbavě strážníka nesmí chybět?
Řeknu to lidově. Musí být splachovací. Jedním uchem tam, druhým ven.

Takže nebrat si nadávky osobně.
Určitě. To by tam nevydržel nikdo.

Jakou nejvyhrocenější situaci jste zažil?
Těch bylo více… Jedna se týkala mladých mužů, kteří jsou asi doteď ještě ve vězení. Před lety došlo k napadení hosta jedné z restaurací. Skupina se mu pošlapala po hlavě. Tomu předcházelo napadení prodejců na náměstí. Byli jsme tam tehdy tři nebo čtyři a proti nám jich stálo asi deset. To bylo hodně vyhrocené.

Poprali jste se?
Bránili jsme prodejce, takže skupina útočila i na nás. Následné soudní tresty byly tehdy hodně vysoké.

Bál jste se někdy o život?
Nebál. Že bych se bál vyloženě o život, to ne.

Že se práce u městské policie za pětadvacet let změnila, jste zmínil už na začátku. Jak razantní ta proměna byla?
Zákon o městské policii vznikl někdy v roce 1991. Do služby jsem vstoupil o rok později. Vše bylo v plenkách. Nechci říct, že to bylo jednodušší, ale vlastně jsme moc nevěděli, co máme dělat. Neměli jsme auto ani radiostanice. Jak se vyvíjely technologie, přibývalo i práce. Když se podíváte, co jsme dělali před pětadvaceti lety a co děláme dnes, uvidíte velký rozdíl.

Co jste tedy dělali v začátcích?
Hlavně jsme byli na pochůzkách. Nebyla tísňová linka 156. Lidé se k nám ani pořádně nedovolali. Teď telefony zvoní každou chvíli. Máme auta.

A nezbytné je pro vás jít s vývojem technologií.
Máme hodně progresivního velitele. Máme tak věci, které ještě nemají ani třeba v Brně.

Co je momentálně největší problém Břeclavi pohledem městské policie?
Je toho více. Život je hektický, lidi jsou nervóznější. Dále se dějí trestné činy a přestupky. Víte sám, že jsou mezi námi problémoví lidé.

Ti jsou ale všude.
Jasně, ale my jsme navíc křižovatkou se Slovenskem a Rakouskem. Naštěstí máme ještě asistenty prevence kriminality, kteří nám velmi pomáhají.

Jakou budoucnost sobě a městské policii věštíte?
Je mi přes padesát, u městské policie jsem pětadvacet let. Práce se na zdraví určitě podepsala. Budu rád, když v současné kondici vydržím co nejdéle. A věřím, že jako celek budeme pokračovat v trendech, které jsme nastolili.

Když už mluvíme o vaší kondici, jak na tom tedy jste? Schválně, kolik uděláte kliků?
Kliky moc neřeším, spíš cvičím s činkami.

Dobrá. Tak kolik zvednete na prsa?
Cvičím třeba série s devadesáti sto kily.

Proč se podle vás nedaří přilákat více kvalitních zájemců o práci u městské policie?
Odpověď je úplně jednoduchá. V ozbrojených složkách je velká konkurence: policie, armáda, vězeňská služba… Ti všichni mají výsluhy, což pro nás neplatí. A je to podle mě nespravedlivé. Ostatní mají také vyšší platy. Naše práce je hodně těžká. Jsme neustále v terénu a většinou i první na místě události.

Za čtvrtstoletí jste nikdy nechtěl přejít? Už třeba jen kvůli následné vyšší sociální jistotě v podobě výsluh.
Několikrát jsem se rozhodoval. Zrovna jsem ale měnil svou pozici a nemusel být třeba až tolik v terénu… Podmínky se měnily a já si říkal, že ještě vydržím. A dnes je z toho pětadvacet let.