„Chovám belgické obry, kteří váží až osm kilogamů. Začínal s nimi můj otec v roce čtyřicet dva a já pokračuji. Je to rodinná tradice. Zatím jsem nevynechal žádnou národní výstavu,“ pyšní se chovatel. Přestože letos se svými králíky příliš neuspěl, neztrácí hlavu. „Vyjde to příště. Holt byli lepší. Navíc po mně chovatelství převzal vnuk, kterému se tady zadařilo. Chová malé činčily a je úspěšný také v bílých belgických obrech. Dostal za ně dokonce pohár,“ vyzdvihuje vnuka Strcoň.

Chov králíků je podle Strconě jako alchymie. Potřebují lásku, péči a hlavně kvalitní stravu. „Dávám jim granule s vodou. Je to sice drahé, ale dostávají to nejlepší a nemusím se bát, že by jim chyběly vitamíny nebo minerály. Navíc s granulemi dobře přibývají na váze,“ pochvaluje si chovatel.
Jeho králičí vášní už je podle jeho slov nakažená celá rodina. „Manželka mi to trpí, u nás králíky žije každý,“ dodává s úsměvem sympatický Strcoň.