Suché hrdlo zpívá těžko, po víně se hlas lépe vine, říkají mužáci z Podluží

„Ale už to není, co bývalo. Dřív se každý v neděli vyparádil do kostela a nepracoval. Teď nutí ženy chodit prodávat do hypermarketů nebo kolem vás projde chlap v montérkách. Neděle by měla zůstat svátkem," říká František Tichý z Hrušek na Břeclavsku.

Bývalý fotbalista, šéf tamního klubu, podnikatel i starosta je jedním z členů tamního mužáckého sboru. Pěveckého fenoménu, který nikde není tak doma, jako na Podluží. „Rozšiřuje se i za naše hranice, zpívá se i jinde, ale tady má svůj mužácký sbor každá vesnice," doplňuje jej další mužák Jaroslav Beneš, který v Hruškách vlastní rodinné vinařství.

Proč se vlastně sborům říká mužácké? Proto, že do nich nesmí ženy?

František Tichý: Nejen ženy, ale ani mladí šohaji. Mužák je ženatý muž, v mužáckých sborech jsou tudíž jen ženatí.

A nechybí vám při písních ženský hlas? Ten přece krásně s hudbou souzní?

Jaroslav Beneš: Jsou písně vhodné pro mužské hlasy a jsou písně, které se hodí pro ženské. Na Podluží máme i ženské sbory.

F. T.: Konkrétně v Hruškách se teď daly dohromady mladé dámy a máme sbor i tady.

Neříkejte, že společně se ženami nezpíváte?

F. T.: Není to obvyklé. Ale jsou písně, které mohou zpívat muži i ženy společně a některé sbory tak na akcích část repertoáru zazpívají.

Je v České republice nějaký jiný region, kde mají také mužácké sbory?

F. T.: Tak jako na Podluží, že by byly v každé vesnici, ne. Ale jak se rozšiřuje folklor, rozšiřují se i mužácké sbory. Už jsou třeba i v Pohořelicích nebo Modřicích na Brněnsku. Existují dlouhodobě i na Slovácku a Horňácku.

A pěvecká obdoba mimo Moravu? Třeba mne napadají Chodové.

F. T.: Tam jsou spíš taneční folklorní soubory. Na druhou stranu se tam víc než tady udržuje tradice, že minimálně jednou do roka si každý vezme kroj. Byli jsme v Domažlicích na chodských slavnostech a z místních byla stále cítit silná hrdost, že jsou potomky těch, kdo chránili hranici s Německem. Oblékli si kroj, který celý rok doma schovávali. To už v Hruškách nemáme, přitom kdysi nosili lidé kroj každou neděli.

Liší se jiné mužácké sbory nějak od těch původních z Podluží?

F. T.: Především tím, jaké zpívají písně. Přebírají rytmičtější písničky od dechovek, kdežto my tu zpíváme původní táhlé písně, které jsou velmi často smutné.

Smutné? O čem?

J. B.: Nejčastěji o lásce, ženách, o verbování na vojnu, o různých neštěstích, o vínu nebo o koních.

Proč zrovna o koních?

J. B.: Koně byli na Podluží nejčastějším hospodářským zvířetem. Každý sedlák nějakého koně měl, ti nejbohatší třeba tři, čtyři.

Příběh jedné takové písně bych rád znal.

F. T.: Jedna z nejoblíbenějších je o tom, jak se s koněm loučí místní lidé. Je v podstatě o naší historické zkušenosti z konce druhé světové války, z osvobození. Tehdy ruští vojáci přijeli na vyčerpaných koních, tak nám vzali ty naše. A píseň je o loučení se s těmito koňmi, přestože se nikde o ruských vojácích nezpívá. Ale nejvíc písní je jednoznačně o lásce, i když zpíváme i například o tom, jak na mladého hocha spadla májka.

O víně se zpívá proto, že mužácké sbory jsou většinou z vinařského kraje?

F. T.: Také proto. A také proto, že víno a zpěv jdou dohromady. Po víně se lépe vine hlas, člověk je veselejší a nemá tolik zábran. Stydlivější by jinak ani nezpívali.

J. B.: Se suchým hrdlem se zpívá těžko. (úsměv).

Jak takové písně vznikají?

Většinou přirozeně z nápěvků, co si lidé vymyslí. Často zpívají třeba při práci na poli, na vinohradu. Sběratelé těchto nápěvků z nich vytvoří písně. Většinou v každé vesnici je jeden takový skladatel i teď, náš folklor je stále živý, nezpíváme jen staré písně.

K mužáckým sborům patří i kroje, které jste už zmínili ve spojení s Chodskem.

F. T.: Naše podlužácké patří k nejhezčím. A jsou vizitkou našich žen, které si na nich dávají záležet.

J. B.: Dbají i na detaily. Když potkáte ženu nějakého jiného mužáka nebo z jiného sboru a ta uvidí, že něco na kroji nemáte tak, jak má být, hned vám chce kroj upravit. Jsou pořádné.

Jak často se jako sbor scházíte? Kolik vás je?

J. B.: Zpíváme každý čtvrtek a dohromady je nás v Hruškách asi čtrnáct. Ale ten počet se mění. Někdo odejde, někdo přijde, je to jako v jiném kolektivu, třeba ve fotbalovém týmu.

A co musí chlap udělat pro to, aby mohl být ve vašem sboru? Stačí se oženit a umět zpívat?

J. B.: Musí mezi nás zapadnout a taky musí investovat do kroje, což není nejlevnější záležitost.

F. T.: A s tím souvisí i to, že s jeho zpíváním bude souhlasit i jeho žena. Máme tu několik adeptů, kteří by s námi rádi chodili, ale doma to mají zakázané nebo se jim žena nechce starat o kroj.

O Podluží se ale říká, že je to tradiční region, kde si muž umí prosadit svou.

F. T.: Muž má svoje a žena má svoje. Například do sklepa na pánské vinné sešlosti ženy dle tradic nesmí. Moje máma nikdy ve sklepě nebyla, i když stojí deset metrů za domem. Věděla, že by tím tátovi udělala mezi ostatními ostudu. (smích) Dnes se to samozřejmě mění.

Ale folklor se vrací. Vzniká víc mužáckých sborů, hody pořádají i v obcích, kde třeba osmdesát let nebyly dokonce i v brněnských městských částech…

F. T.: Život je o setkávání. I naše mužácké sbory začaly hojně vznikat až v posledních dvaceti letech. Náš v roce 1995. Podle pana Gála je tradice stará z dvacátých let minulého století, ale hodně sborů mezitím zaniklo a teď se obnovují.

Kolik umělců dorazí na letošní setkání mužáckých sborů z Podluží, které pořádáte právě v Hruškách?

F. T.: V sobotu jedenadvacátého května přijede čtrnáct z šestnácti sborů, které na Podluží máme. Dva se omluvily a na jejich místa se hlásí náhradníci.

J. B.: Zatím jsme však na vážkách, zda je máme přijmout, protože bychom tím narušili jakousi tradici předchozích patnácti setkání.

Setkání má být větší než v minulých letech?

F. T.: Ano, chtěli bychom založit tradici, že na ně přijede několik stovek lidí. Nechceme ze setkání zatím dělat nějaký velký festival, protože bychom neměli kde lidi ubytovat, ale rádi bychom fenomén mužáckých sborů rozšířili dál a ukázali i lidem mimo region.

J. B.: Myslíme si, že při setkání se mají lidé potkat a být spolu, nehledět na čas. Třeba potkat někoho, koho jsem dvacet let neviděl. Poslední setkání taková nebyla: některé sbory si chtěly svoje odzpívat a rychle odjet domů. Chceme akci pojmout jinak: aby se zhruba dvě stovky zpěváků sešly a pobyly spolu celý den, bez nějakého stresu.

Když chci slyšet váš mužácký sbor zpívat a nemůžu na toto setkání… Mám ještě nějakou šanci?

J. B.: Samozřejmě. Tradičně zpíváme na místních bartolomějských hodech nebo třeba při vinobraní. A třeba hned další víkend budeme zpívat při příležitosti Dne matek.

Jak často zpíváte veřejně?

F. T.: Asi desetkrát ročně.

J. B.: I víckrát, vždyť loni jsme byli pryč prakticky každou druhou neděli.

Jak vaše setkání berou rodiny a ženy? Přece jen vést fotbalový klub, být starostou, podnikatelem zároveň a ještě k tomu si jednou týdně odskočit na zkoušku a každý druhý víkend někam odjet musí být pro rodinu náročné.

F. T. Někdy to náročné bylo, ale všechno přišlo postupně. Předsedou fotbalového klubu jsem byl čtyřicet let, pak jsem vedl mlékárnu v Hodoníně, kterou jsme prodali jedné francouzské firmě. Pak jsem se stal starostou, kterého jsem chtěl dělat čtyři roky, bylo z toho osm let. A zpívání přišlo až nakonec.