Psal se rok 1938. Můj tatínek mě, jako čtyřletého, vzal tajně do Hustopečí. Polními prašnými cestami jsme proklouzli do starobylých uliček s mnoha vývěsnými štíty. Štiplavý pach potu a zápach zvířat omamoval a dráždil. Tak vzpomínal období po březnovém vzniku protektorátu hornobojanovický malíř Antonín Vojtek.

Jeho otec byl v odboji. „Tehdy jsme šli přes vinohrady kolem Kurdějova, protože měl tatínek v Hustopečích nějakou schůzku. Bylo to pro mě jako pro dítě obrovské dobrodružství,“ řekl Vojtek.

Tajné přecházení z jedné obce do druhé ostatně v této době nebylo ničím neobvyklým. „To proto, že řada obcí a měst včetně Břeclavi, Hustopečí nebo třeba Přítluk patřila k nacistickému Německu, a mnohé naopak k Protektorátu Čechy a Morava,“ poznamenala břeclavská historička Alena Káňová, která se specializuje na osudy židovského obyvatelstva v regionu.

Protože se vznikem protektorátu došlo ke zpřísnění vydávání propustek a k návštěvě sousední obce musel být závažný důvod, přecházeli lidé hranice na černo. „Se vznikem protektorátu došlo ke zkomplikování styků mezi lidmi. Bylo to dokonce horší, než v říjnu 1938, kdy se Břeclav stala součástí nacistického Německa,“ srovnala Káňová.

okupace v regionu

- od 8. října 1938 byla Břeclav, Hustopeče a Mikulov součástí nacistického Německa
- 15. října 1938 museli Břeclav opustit všichni Židé
- půl roku po okupaci vypukla druhá světová válka – v Břeclavi znamenala trvalý zákaz pouličního nočního osvícení, přikázané zatemňování oken domácností, vojenské odvody do německé armády. V případě české národnosti šlo o službu v polovojenských útvarech či omezení osobní železniční přepravy ve prospěch válečné

Lidé na Břeclavsku se v této době hojně zapojovali do odboje. „Aktivní v tomto směru byli Ludvík Cupal, František Pavelka, František Kobzík, Jan Černota nebo Vladimír Kováč. Hodně se také zatýkalo, obyvatelé v Protektorátu si museli zvyknout na odlišnou politickou správu vedenou z Hodonína, objevovaly se stále nové antisemitské zákazy a příkazy. Kromě toho začalo váznout i zásobování, které bylo v letech 1940 a 1941 doslova kritické,“ popsala tehdejší dobu historička.

Na těžký život v protektorátu vzpomínali i pamětníci. „Dědeček mi vyprávěl, jak se schovávali v jakési jámě na uchovávání zeleniny, aby je Němci nenašli. Tam si taky po celou dobu války schraňovali jídlo, kterého bylo žalostně málo,“ podělila se o zážitky osmašedesátiletá Květa Morávková původem z Ladné.

Jaro 1938 s sebou přineslo vyostření už tak napjatých vztahů k židovskému obyvatelstvu. „Lidé, kteří se hlásili k židovské víře, museli Břeclav opustit do 15. října 1938. Řada z nich již předtím odešla do obcí v okolí, které patřily do tak zvané druhé republiky. Poslední stovka židovských obyvatel byla v listopadu odvezená do sběrného tábora do Ivančic a později je čekaly transporty do Terezína, jako předstupeň vyhlazovacích táborů. Z šesti stovek lidí tohoto vyznání, kteří zde při posledním sčítání v roce 1930 byli registrovaní, jich přežila pouze hrstka,“ přiblížila osud břeclavských Židů Káňová.